Léto a podzim 2008

       V rámci možností jsem si léto užila. Tomášek se začal stavět na nohy a cupitat doma :-) . Jen jsem ho nemohla tak moc hlídat, nějak to nešlo s tou mojí hybností :-( .

       V září jsem byla opět na RTG s kyčlemi, a tam už bylo vidět, jak je kyčelní hlavice zdeformovaná. Takže se muselo počkat jenom na to, až budu zaléčená na TBC a hurá pro nový státní kyčle :-).

       V říjnu Tomík slavil první narozeniny. Moooc jsme si to užili. Najednou si člověk uvědomí, jak rychle to letí. Samozřejmě jsem si vzpomněla, jak mi bylo před porodem a po porudu :-).

        Bolesti kyčlí už se stupňovali. Přišlo mi to nekonečně dlouhé, to čekaní na operaci. Od listopadu už jsem nechodila ani ven, nejezdila na nákupy, prostě nic se mi nechtělo a ani to nešlo. Na začátku prosince se pomalu stupňovali deprese. Ráno jsem vstala a už jsem brečela. Celé dny jsem mohla jenom sedět na gauči s nohama na stole. Po pár dnech jsem se rozhodla jít k obvodnímu, aby mi napsal antidepresiva. "Bylo by divné, aby jste to zvládla bez antidepresiv, po tom všem co máte za sebou." Tak nějak zněli slova mého obvodního :-). Dostala jsem jedny u kterých je nástup až po třech týdnech. Do té doby jsem brala ještě druhé, které zabírali okamžitě. A to bylo taky znát. Hodně času jsem prospala. Vánoce jsem neřešila. Žádný vánoční úklid, lítání po obchodě. Na Štědrý den jsem ve čtyři hodiny odpoledne dala na stůl vánoční ubrus a udělala řízky s klobásou. Opravdu žádný stres, po těch práškách :-D. A hlavně mi opravdu bylo líp a rychleji to utíkalo ;-).

A zase ty kyčle ....

Doma jsem se nešetřila. I když jsem měla. Jenže pak na konci června mě pomalu začali bolet zase kyčle. Objednala jsem se na ortopedii do Hradce, aby na mě koukli. No a aby mi vytáhli vodu z kyčlí. Protože mi bylo jasný, že tam bude.

Na ortopedii v Hradci je to na dlouhé čekání. Asi tak na tři hodiny, ale vydržela jsem. Zase to bylo takový, že na mě doktor kouknul a poslal mě na RTG. Když jsem přišla zpátky s rentgenem, tak zjistil, že musím ještě na ultrazvuk. Byla jsem děsně dožraná. "Proč mě tam nemohl poslat zrovna." říkala jsem si. Jenže pak jsem se dozvěděla, že oni nejdřív dělají RTG a když je dobrej, tak potom posílají na ultrazvuk. 

Na ultrazvuku mi označili křížkama body, kde ta voda je a zase jsem šla zpátky. Zase chvilka čekání a šup na to :-) .Už jsem se ani nebála. Věděla jsem, co to obnáší. A hlavně jsem věděla, že mi to pomůže. Jenže bylo překvapení. Doktor vytávnul krvavý výpotek (vodu). Seděl za tím stolem a pomalu ze sebe vykoktával, že musím být v klidu a abych šla na infekční, že tam mi řeknou co dál. Pochopila jsem, že mě zase chtějí nechat ve špitále. Okamžitě jsem se rozbrečela. "Včera mě propustili z Albertina a zase mám ležet tady?" vykoktala jsem ze sebe. Bylo vidět, že nic víc mi k tomu neřekne. Dal mi zprávu a řekl, že na mě už čekají. 

S brekem jsem šla na infekční. Hnedka v přízemí jsem se nahlásila, že o mě mají vědět. Potkala jsem sanitářku, která si mě pamatovala a uklidňovala mě, že to bude dobrý. I pana doktora Prášila jsem potkala a ten se taky divil, co tu zase dělám. Říkal mi, že si mě tam určitě nenechají. Převzal si mě nějaký jiný doktor a volal na ortopedii a ptal se, proč mě k nim poslal. Takže jsme zjistili, že se pan ortoped zmýlil a poslal mě místo na hematologii a infekční. Takže další telefonát na hematologii docentu Žákovi. Ten řekl, že pokud vypadám normálně a bez problémů, tak ať jedu domů. Není prý důvod, proč zůstávat. Ani si neumíte představit tu radost. Okamžitě jsem z infekčního zmizela :-) . Honem za Jirkou a Tomem a hurá domůůůů.

6.června až 6. července 2008

Domů jsem jezdila na víkendy a někdy i na prodloužené víkendy. Bylo to fajn. Doma jsem jim uklidila, vyprala a něco uvařila a zase jsem si šla odpočinout do Alberťáku. Normálně jsem si zašla i na procházku. Když mě ve vesnici lidi potkali a zjistili, co mi je, tak se mě vůbec nebáli. Dodnes si moc vážím toho, jak se tu ke mě místní lidé zachovali. Bylo to fajn. A ještě pořád je :-) . Jen jeden jedinej Jirkův kamarád s rodinou se mě báli :-) . Jeli jsme totiž na grilovačku ke kamárádům vedle ve vesnici a bylo tam spousta dalších lidí. No a jeden z kamarádů říkal, že prý nepřijedou, protože mám TBC :-) . Chápu, že měli tříměsíční miminko, ale měli si o tom něco zjistit. No naštěstí jsem taková povaha, že jsem se tomu jen pozasmála :-) . No ale nakonec teda přijeli. Jen jsem je ale pozdravila a nešla k nim. To aby neměli strach :-) .

Jinak celý ten měsíc byl tak nějak stejný. Nic se nezhoršovalo, takže dobrý. Mrzelo mě, že jsem nemohla dělat nic na zahradě. Měli jsme zakázanou hlínu, že tam je moc bacilů. Takže záhonky co jsem si doma udělala, než jsem otěhotněla, mi pomalu zarůstali.
Z Albertina mě propustili na začátku července. Mohli mě propustit dřív, ale pan doktor chtěl mít svoje výsledky a ne výsledky z Hradce. Ale spíš si myslím, že šlo o to, aby jim tam někdo ležel. A aby to měli placený. Dostala jsem instrukce, že ještě měsíc musím brát všechny předepsané prášky a pak jich bude už míň. No a co ještě zůstává, tak kontroly po dobu tří let. I s rodinou.

Příjezd do Alberťáku

Byl zrovna pátek, když mě vezli zpátky. Ráno už jsem byla hezky zabalená, nachystaná a po snídani. Přijela sanitka, já se rozloučila a zase jsme frčeli do Žamberka. Když jsme zaparkovali v Alberťáku u Maliňáku, tak už jsem vyděla sestřičku. Řidič mi otevřel dveře a sestřička na mě koukala jak na zjevení. "To si snad dělaj srandu!!!!" vyhrkla ze sebe. Já se jen smála :-)))))). Problematickej pacient se jim vrátil :-) . Hnedka jsem šla hledat doktora, abych se ho zeptala jestli mě pustí na víkend domů. Měla jsem štěstí. Narazila jsem na něj na chodbě a bylo vidět, že z toho taky nemá radost, že mě má zpátky. Zeptala jsem se ho, jestli mě pustí na víkend domů. Chvilku přemýšlel a pak řekl: "Já si Vás příjmu a pak si příďte pro prášky na víkend a jeďte si domů!" Ani nevíte, jak moc šťastná jsem byla. Konečně budu zase doma a pomuchlám si Toma. Konečně uvidím, jak se převaluje ze zad na bříško. Když už jsem o to teda přišla :-( . Okamžitě jsem volala Jirkovi, že mě pustí a že tak za hodinu si pro mě můžou přijet. 

Doktor si mě příjmul a od sestřičky jsem nafasovala léky. Vrátit jsem se měla v pondělí na vizitu. Byla jsem tak natěšená. Je pravda, že pokaždý když doma delší dobu nejsem, tak že je tam pak pořádnej čurbes. No chlap sám doma s dítětem :-) , to ani nemusím dál komentovat :-) . Takže jsem věděla, že to bude i pracovní. Ale já se na to uklízení těšila. Těšila jsem se i na vaření. No prostě radost ze života :-).

Už mě nechtějí :-)

Na infekčním v KH jsem ležela od 28.5. do 6.6. 2008. Bohužel mě tam dýl nechtěli. Byla jsem pro ně moc soběstačná a zabírala jim tam místo pro někoho jiného. A v tu chvíli jsem měla všechny důležité testy za sebou a už jsem musela jen čekat na výsledky, aby mě mohli pustit domů. A těch svých 35 prášků denně už bylo jedno, kde budu jíst. 

Na jednu stranu jsem byla ráda, že když budu zase v Alberťáku v Žamberku, že se budu moct procházet parkem a uvidím  Jirku a Tomáška. Do HK za mnou totiž nejezdili, zakázala jsem jim to :-). A hlavně jsem se vracela i psychicky uklidněná. Ale na druhou stranu se mi nechtělo kvůli doktoru, který tam byl. Prostě jsem mu jako lékaři nevěřila.

To že pojedu zase zpátky mi řekli den před odjezdem. Ten den se za mnou stavil i Docent Žák, aby mi to řekl. Myslel si asi, že budu zklamaná. Odpověděla jsem mu: "Třeba mě zrovna pustí na víkend domů." a on na to odpověděl něco v tom stylu, že těžko :-) . 

CT a ultrazvuk kyčlí

Byl podvečer, když mě sanitář vez na vozíčku na ultrazvuk kyčlí. Chvíli jsem cítila zase čerství vzduch, byla to příjemná vyjížďka :-). Sice jsem měla tu neprodyšnou ústenku, ale trochu vzduchu se ke mě přeci dostalo. Sanitář dal papíry na kartotéku a čekali jsme na chodbě. Pak donesl doktorovi a sestřičce ústenky a teprve pak jsme mohli jít dovnitř. Na ultrazvuku naštěstí nic nebylo. Ale myslela jsem si to, kyčle mě totiž neboleli. Takže jsme zase vyrazili zpátky :-(.

Když jsme jeli na cétéčko, tak to bylo jiný. Bylo nařízený, že se po areálu nesmím pohybovat. Ani s ústenkou. Takže přijela sanitka a ta mě vezla ten kousek na CT. Přišlo mi to děsně směšný. Sami vědí, že je to složitý, aby ode mě někdo něco chytnul i kdybych byla infekční. Ale byl to příkaz někde z hora. Na cétéčku to bylo v poho. Když jsme odjížděli se sanitářem, tak mi povídal, že prej to je dobrý. Takže info z první ruky :-). No a vyrazili jsme zase sanitkou těch pár metrů zpátky :-)

Odkašlání

Druhý den ráno mi přinesla sestřička na pokoj takovou věcičku, která mi měla pomoct z odkašláváním, alenevím jak se to jmenuje. Zapojilo se to do zásuvky, nalil se tam nějaký slaný roztok a jási musela vzít tu hadičku do pusy a zhluboka dýchat. Tím jak jsem to natáhla až do plic jsem na začátku kašlala, ale po chvilce jsem si zvykla. Musela jsem vydržet 15 minut. Po té době jsem jen trošičku  zakašlala a už to šlo samo ven :-) . Myslím, že to byly čtyři zkumavky, do kterých jsem musela odkašlat. Zavolala jsem sestřičce, že už je hotovo. Sestřička prohhlížela zkumavky jestli jsou hleny dost kvalitní :-))))). No zasmáli jsme se.

Plicař

Doktor z plicního přišel, prohlídnul si mě a opřel se o topení. " Poslech je dobrý. Pošleme Vás ještě na rentgen, cétéčko a ultrazvuk kyčlí, jestli tam nemáte zase výpotek."  Byl to takovej sympatickej mlaďák. Říkala jsem mu, že nemáme Tomáška očkovanýho na TBC. Pokud je ale zdravý, tak to ničemu nevadí. Že i kdyby to ode mě chytnul, tak by to přešel jako chřipku a vypořádal se s tím sám. Uklidnilo mě to. A nechápalla jsem, proč mi tohle nemohli říct už v Žamberku. Jo taky mluvil o tom odkašlání :-) . Prej tam ale mají nějaký urychlovač testů  na TBC, že to trvá je tři týdny. Klasickým způsobem to trvá šest týdnů. Takže to znamenalo, že bych za tři týdny mohla být už doma.

Taky za mnou přišel docent Žák. To mi udělalo velikou radost. Postěžovala jsem si jak hrozný to je v Alberťáku. Taky říkal, že i on sám byl překvapenej, že se z toho vyklubala tuberkuloza. Chvilku jsme si povídali a pak musel zase jít.

Skafandr a plastové nádobí :-)

Seděla jsem na posteli a čekala co se bude dít. Slyšela jsem, že za dveřmi něco šustí. Dveře se otevřeli a já se zděsila. Sestřička přišla. " O teď k Vám každý bude chodit takhle, je to nařízené." Jediné co na sestřičce bylo vidět, byly oči. Zelený plášť zavázaný kolem pasu. Na rukách gumové rukavice přetažené přes ten plášť, na hlavě zelenou čapku, přes nos a pusu neprodyšnou ústenku a na nohách taky speciální boty, ve kterých se chodilo jen ke mě. Byla to najednou hrozná změna. V Žamberku jsme si mohli vesele chodit kam jsme chtěli a tady ke mě choděj skoro ve skafandru, aby něco nechytli. Se sestřičkou jsme sepisovali různé papíry. Jak se cítíte? Jestli mi pomáhá rodina? Pamatuju si, že tam byla otázka, při které jsem odpověděla, že se cítím hrozně a mám deprese. Sice jsem se tomu zasmála, ale když je člověk takhle sám, tak moc přemýšlí a to není dobrý.
Po chvilce sestřička odešla a přišla sanitářka s jídlem. Další šok. Plastové nádobí i příbory. To co jsem nesnědla, se vyhodilo celé do barelu v koupelně. Sanitářku jsem poznala jen podle toho, že měla žlutý plášť.

Můj ošetřují lékař na infekčním

Dojedla jsem a přišel pan doktor Prášil. Nikdy na něj nezapomenu. Hrozně z něj sršil optimismus a dobrá nálada. A to jsem v tu chvíli potřebovala. Klasicky mě přijmul. Poslech srdce, plíce. Kouknul do krku, poklepal záda, prohmatal bříško a kouknul jestli nemám nateklé nohy. Prostě taková ta klasika :-) . Řekl mi, že za mnou příjde doktor z plicního. TBC totiž je plicní, ale plicaři s tím nechtějí mít raději nic společného, tak to posílají na infekční :-) . Taky se mě ptal, jestli jim odkašlu do zkumavky. "To musíte natáhnout až z paty." Povídal mi. No zasmáli jsme se :-) . "Jenže já to neumím." odpověděla jsem na to. Jenže mi nedal pokoj, vysvětlil mi, že to zítra vyřešíme a že mi pomůžou. :-)

Konečně do Hradce

Bylo úterý 27.5.2008 a já netrpělivě čekala na vizitu. " Konečně se dozvím kdy pojedu do Hradce." říkala jsem si. Jenže nikdo se mnou o Hradci nemluvil. A ani mi o tom nic nechtěli říct. Po telefonu jsem mluvila s kamaádkou, která ten den zrovna byla v Hradci na kontrole u Docenta Žáka. Poprosila jsem jí, aby mu vzkázala, že je to tu hrozný. Můj vzkaz vyřídila a já ve středu jela do Hradce. Moc jsem se tam těšila. Jistota toho, že jsem v dobrých rukách.
Jirkovi jsem ještě nakázala co mi má všechno z domova přivézt. Pamatuji si, že tu noc jsem nomohla ani spát. Mooooc jsem se těšila. Ráno jsem se rozloučila s lidičkama, co jsem tam poznala. Věkově byli mezi 70-90 lety. Cítila jsem se mezi nima ale dobře. A myslím, že oni se mnou taky. Nemuseli se cítit tak nemocní. Jedna paní už tam mluvila o tom, že určitě umře. Hrozně jí to vzalo, že má TBC. Tu jsem nerada opouštěla.
Dopoledne pro mě přijela sanitka. Bylo myslím okolo půl desáté. Jel příjemný řidič, takže bezva. Akorát jsem musela sedět vzadu.

Příjem na infekčním v HK

Už jsme vjeli do Hradce a já byla šťastná, že tu jsem. Nevěděli jsme ale kam máme přesně jet. Jestli na infekční nebo hematologii. Zajeli jsme teda nejdřív na infekční. Řidič se šel zeptat na ambulanci. Po chvilce přišel a říkal, že jsme správně. Museli jsme ale jet na druhou stranu budovi, tudy se přijímalo na JIPku. Vystoupila jsem ze sanitky a po chvilce přišla sestřička. Koukala na mě a říkala: "Vy chodíte?" Hrozně jsem se začala smát, proč bych neměla? Říkala jsem si. Až pak mi došlo, že docent Žák si nejspíš asi trochu přikrášlil, aby mě do Hradce vůbec dostal :-).

Sestřička mě odvedla do pokoje. Byly zde vysoké stropy a pokej byl úzký a dlouhý. Postel byla asi tak uprostřed a kolem ní spousta přístrojů. Věděla jsem ale, že pro mě nebudou. Naproti posteli byla na zdi televize. Pokoj byl v přízemí, okna byla do půlky zamalovaná bílou barvou. Z pokoje vedli ještě jedny dveře, do koupelny a na záchod. Koupelna byla veliká a v ní asi tři barely. Jeden na špinavé prádlo, druhý na odpad a třetí na odpad od sestřiček. V koupelně byly prosklené dveře, které vedli ven na ochoz. Chodili tudy pro odpady z barelů. To aby nemuseli přes můj pokoj. Asi aby něco nechytli :-) . Těmito dveřmi za mnou mohli chodit návštěvi.A bylo na nich napsáno " BIOLOGICKÉ RIZIKO" když jsem si to četla poprvé, tak jsem se tomu hrozně smála :-))))) Pozor na mě, jsem nebezpečná!!!!!! :-)))))

Nějaké čísla o TBC

Těšila jsem se hrozně na pondělí. Konečně měl přijít doktor, který mě bude mít na starost. "Konečně se něco dozvím!" říkala jsem si. Je pravda, že základní informace o TBC jsem si přečetla na pokoji. Měli jsme tam tři papíry, kde se psalo co je to TBC a kolik lidí jí má ročně. To byla věc, která mě překvapila. Ročně onemocní TBC asi 1000 lidí. Z toho 85% je plicní forma. A myslím, že psali, že pouze 15% je infekční. Nevěděla jsem, že je ta nemoc takhle častá. Ale prostě se o ní akorát nemluví. Taky jsem zjistila, že TBC se nedá chytnout v autobuse, ve vlaku, a tak. Tuberkulózní bacily prý ve vzduchu přežijí asi jen 1-2 minuty. Proto se lékař ptal, jestli jí měl někdo v rodině. Chytla jsem to tedy od někoho, kdo mi byl blízký.

Lékař v pondělí přišel. Opřel se o čelo postele a řekl: "Kde Vy jste k tomu přišla? Takhle mladá." Sestřička se mu snažila něco vysvětlit. "Prostuduju si její kartu." řekl a odešli. Takže jsem se zase nic nedozvěděla. To pondělí jsem ho ještě naháněla, jestli mluvil s mým hematologem. A kdy mě teda převězou do HK. Marně :-( . Byla jsem z toho úplně psychicky na dně. Nic mi neřekl, prášky jsem musela pořád papat. A na tu reakci jsem dostala další prášek. Měla jsem strach. Na sestřičkách bylo vidět, že nevědí co se mnou. A lékař byl takový, že si to musel všechno vyřešit sám. Strašně chytrej. Neměla jsem ho v lásce a nemám. Příjde mi jako frajírek a arogantní. A to, že nás bere jen jako kus a né lidi. A pak se mi to i potvrdilo. Je zároveň i jako obvodní lékař a ještě lékař nazácchrance. Takže si myslím, že hrne prachy.

Reakce na léky

První noc se mi dobře nespalo. Pořád jsem přemýšlela nad tím co bude. A kdy už bude všemu konec a zase budu žít normálně. Musím přiznat, že chvílema jsem byla i lítostivá.

Věděla jsem, že o víkendu se nikde nic neděje. To už jsem měla vypozorované ze špitálů :-) . Potěšila mě ale jedna kamarádka, která má o pět měsíců starší holčičku než je náš Tom. Nebála se a přijela s Gabčou i s manželem na návštěvu. Byla jedna z mála, co věděli, že je i jiná tuberkulóza než na plicích a že takové nejsou nejspíš ani infekční. Opravdu mě to zahřálo na srdíčku. Za to můj Jirka když za mnou přijel, tak jen na chvilku. Tomáška měl v sedačce a já na něj mohla koukat jen přes sklo. Bylo to hrozný. Ale díky tomu jsem zjistila, že už Tomáška miluju a to maximálně. Můj malej andílek s rohama :-) a životabudič.

Co týká léčby, tak je to jen o tom, aby člověk poctivě jedl ty jejich léky. Jen na tuberu jich myslím bylo 12-15. Ale kdyby se to alespoň dalo polikat. Všechny byly takové velliké, něco jako paralen. A taky hrozně hořké, fuj, fuj, fuj. K snídani a obědu jsem to zvládla, ale problém načal večer. Po večeři a lécích jsem šla na pokoj. Po chvilce jsem se začala škrábat na nose, pak tváři a čele. Cítila jsem hroznou horkost v obličeji a pak to šlo postupně po těle. Šla jsem do sesterny, že mám asi reakci. Ukázala jsem jim i záda. Tam jsem měla vyrážku. Nahlásila to lékaři, ale než přišel, tak bylo po všem :-). Tohle se stalo v sobotu a v neděli se to opakovalo.

Jak na mě pusobilo Albertinum

Této budově kde leží jenom tuberáci, se tam říká Maliňák. Byl to asi ten nejstarší dům, co tam je. V přízemí leží ty nemohoucí staří lidé. Tím jak měli otevřené dveře na chodbu, bylo hrozně slyšet to jejich chrchlání. Bylo to až nepříjemné. V prvním patře jsou ty soběstační, mezi nimi i já :-). Sociálky tam byli hrozné. V prvním patře jeden dámský a jeden pánský záchod a to samé v prvním patře. Na pokoji, kde jsem ležela, byli tři postele. Jedna byla už obsazená. Paní tam ale nebyla, užívala si pohodičky doma. Do nočního stolku jsem si nic ani nedala, štítila jsem se. Všechno jsem raději měla ve skříni, ta vypadala o něco lépe. Na fotkách sami vidíte, že to tam vypadalo jako za doby válečné.

Když jsem se chtěla jít vysprchovat, tak jsem musela do sklepa, kde byla umývárna. Na jedné straně dvě vydlážděné sprchy zakryté starou plentou. Když jsem se tam sprchovala, štítila jsem se dotknout i té plenty. Na druhé straně několik umyvadel, na další vana. Bylo tam pověšené prádlo na sušáku a i pračka. Nevím, asi jsem už moc vymazléná z té fakultky. Ale pod pojmem infekční, si rozhodnětohle nepředstavuju.

Co se mi tam ale hrozně líbilo, bylo prostředí. Krásný park, kde jsem se procházela a přemýšlela. Čerpala jsem zde energii na další dny. V té době bylo i krásné počasí. Když jsem seděla venku na lavičce, tak jsem tam často viděla veverky. Bylo jich tam hrozně moc a vůbec se nebáli.

Příjem v Albertinu

V Albertinu jsem nikdy nebyla, ani jsem pořádně nevěděla kde to přesně v Žamberku je. Jirka zastavil před vrátnicí a šel se zeptat, kam se jezdí s TBC. Bylo před pátouhodinou, když jsme tam přijeli azaparkovali u zadního východu. Šla jsem dovnitř a na chodbě potkala sestřičku. "Dobrý den. Já jdu na příjem. Prý už tu o mě víte." Sestřička na mě divně koukala a ptala se, kdo jde na příjem, jestli manžel. Nějak nepochopila, že jdu já. Musela jsem jí vysvětlit, že mi volal hematolog z HK, že mám TBC. A že musím okamžitě do Albertina. Zrovna jim dováželi autem večeři, takže nejdřív se Jirka musel uhnout autem. Vzala jsem si teda věci z auta a Jirku s Tomáškem poslala domů. S tím, že jim dám o sobě vědět. Sedla jsem si na lavičku na chodbě s batůžkem a igelitkou a čekala na doktora.

Mezi tím mi našli sestřičky pokoj. Nejdřív jsem měla být  na pokoji s nějakou ukrajinkou. Ale nakonec se setřičky rozhodli, že mě dají na pokoj, kde budu sama. Zanedlouho pro mě sestřičky přišli na pokoj, že už je tady doktor. Šla jsem do sesterny, doktor mě posadil na židli. Než se mnou začal mluvit, tak mi podal ústenku, aych si jí vzala. Byl to hroznej pocit. Cítila jsem se jako prašivá. Ptal se mě na různé otázky. Jestli měl někdo TBC v rodině. Sepisoval si mojí diagnosu a léky. Změřilimi tlak, tep, poslechl si plíce. Přišel mi hrozně divnej. Potichu mluvil a ještě tím způsobem, že hledal hrozně slova. Přišlo mi to směšný. Ale z toho důvodu, že v Albertinu je i psychiatrie. Přišlo mi, jako když odtamtu utekl. Když už jsem odcházela, tak jsem se ptala co budou dělat s tím, že nemáme očkované dítě na TBC. Na to mi řekl: "Nic, dokud se neprokáže, že jste infekční." Otočila jsem se a odešla. Nic mi neřekli, kde jsem k tomu přišla a co s Tomáškem. Byla jsem z toho úplně mimo. Pod pojmem tuberkuloza, jsem si představovala skoro umírajícího člověka. Měla jsem strach, co bude dál.

Tuberkulóza

Byla jsem dobře naladěná z pouti. Konečně jsem se cítila jako člověk! Byla jsem v kolektivu mezi lidmi a nebála jsem se, že něco chytnu. Doma jsem chtěla něco dělat na zahrádce, ale nemohla jsem. V hlíně je hodně bakterií. Ale mohla jsem chdit s Tomem na procházky.

Jenže tahle moje idylka neměla dlouhé trvání. Bylo 23. května odpoledne, asi tak půl čtvrté. Všimla jsem si, že mi někdo volal z fakultky. Snažila jsem se dovolat zpátky, ale marně. Během chvilky mi volalo cizí mobilní číslo. Vzala jsem to a tam se ozval docent Žák. Představil se a říkal mi: " Verčo zabal si věci na delší dobu, máš tuberkulozu!" Ještě jednou jsem se ujistila, jestli jsem slyšela dobře. Bohužel ano. Moje další věta byla: " My nemáme Tomáška očkovaného na tuberkulózu." Snažil se mě uklidnit. Říkal mi, že si myslí, že infekční nejsem, že to mám v kyčelním kloubu, ale ať raději nechodím k Tomáškovi. "Zabal si a jeď do Albertina do Žamberka. Volal jsem tam a už na tebe čekají. V pondělí si tě převezudo Hradce." Rozloučili jsme se a zavěsili telefon. Okamžitě mi vyhrkli slzy do očí. "Co dalšího mě ještě čeká. To snad nemá konce!" Šla jsem za Jirkou ven a říkala, že musím hned do Albertina, že mám TBC. Vypadalo to, že ho to ani nepřekvapilo. Ale asi to je tím, že co se týkalo mého zdravotního stavu, tak se naučil svoje city neukazovat. Prostě velikej hrdina. Ale i tak jsem věděla, že ho to taky trápí. Jenže o tom nemluví. Zabalila jsem si a vyrazili jsme.

Berle a návštěva u lékaře

Doma jsem občas chodila o berlích, ale jen když mě nohy boleli a nebo do města. Pamatuju si, že jsem šla jednou takhle k obvoďákovi. Tam jsme byli dohodlí, že mě vezmou přednostně, abych něco nechytla. Když jsem ale odcházela od doktora, tak sestřička říkala jednomu pánovi, že pak půjde na řadu. On se na mě kouknul a řekl: " Když mě tady pořád někdo předbíhá!" Dělala jsem jakoby nic. Neměla jsem slov. Neřeknu, kdybych neměla ty berle, tak vypadám jako zdravej člověk, ale takhle? Naštěstí mě potěšila sestřička. Slyšela jsem, jak mu řekla: " Paní je těžce nemocná!!! A vůbec bych Vám to nepřála!!!!" Nikdy přeci ten druhý nemůže vědět, co tomu dotyčnému je. Ale lidi jsou různí.

Srazík

Vím, že většina lidí co sem chodí, jsou spolužáci. Na naše stránky by mi to video asi nešlo, tak ho máte tady. Byl to fakt super srazík a jsem moc ráda, že jsem Vás viděla. Teda alespoň tu většinu.

Další propuštění :-)

Po víkendu jsem vyfasovala francouzské hole. Rehabilitační sestra mi ukázala, jak s nima mám chodit. Koukala jsem na ní a přišlo mi to děsně směšný. Říkala jsem si, že přeci takhle nemůžu mezi lidi. Všichni se na mě akorát budoudívat a ukazovat si na mě. A bgarva mých holí byla šedá. Takový ty klasický důchodcovský :-).

No a mohla jsem jet zase domů. Pouštěli mě zase v úterý. Propouštěcí zprávu už měli napsanou. Chtěla jsem se jít kouknout na kamarádku, která ležela na porodnici a že bych tam počkala ina Jirku, než pro mě přijede. Jenže mě hrozně překvapilo, že mě nepustí bez doprovodu. V tu chvíli jsem si připadala jako občanky zbavená. Jirka pro mě přijel, zajeli jsme ještě pro léky a jeli domů.

Výsledek magnetické rezonance

Teď jsem pořád čekala na výsledky. Bylo to dlouhé, ale asi jen kvůli tomu, že jsem se na ně těšila. Výsledky byly ale asi až za dva dny. A to jsem se znich kloudně nic nedozvěděla. Jen že mám osteopenii. To znamená odvápněné kosti. A ještě se tam psalo něco o nekroze kyčelního kloubu. To jsem ale nějak nebrala navědomí. Myslela jsem si, že to nic není. Docet Žák mě ještě objednal na denziometrii, snad jsem to napsala dobře. Tam se měří hustota kostí, nebo do jaké míry jsou odvápněné. bylo to poprvé, co jsem slyšela, že něco takového je.

Myslím, že byl víkend, když přišel na oddělení docent Žák. Přišel tam ve svém volnu. Byl totiž v cicilu a já ho znala jen v bílém :-). Přišel se mě zeptat co nohy a jak se mám. Na to jsem mu odpověděla, že dobrý.Ale zajímala mě jiná věc. Jestli to bude mít nějaké následky. Na to mi odpověděl: " No asi budeš mít nový kyčelní kloub. Ale neboj, to nic není. S tím se dá normálně žít." Mám kamarádku, která má kyčelní kloub už od svých 19ti let. Ale nikdy mě nenapadlo,že bych ho měla mít taky. Když odešel, tak jsem nad tím pořád přemýšlela. Dokud jsem neměla něco cizího v těle, tak jsem se necítila nemocná. Ale pořádjsem si říkala, že takhle už ze mě bude mrzák. Trvalo mi to asi tři dny, než jsem se s tím smířila.

Magnetická rezonance

Utekl týden a já se už těšila domů. Přišlo mi to dlouhé. Kdybych ležela na normálním oddělení, tak by mi to tolik nevadilo, ale na izolaci jsem byla moc sama. Čekali jsme ale na to, až mě vezmou na MR. Neměli tam místo a tak jsem musela čekat až do 30. dubna. Když už ten den byl tady, tak jsme to málem propásli. Byla jsem objednaná na čtvrtou odpoledne, ale zřízenec neměla čas. Docent Žák tam se mnou poslal sestřičku. Říkal, že si nemůžeme dovolit přijít o tento termín.

Vyrazili jsme na vozíku. MR je ale až na druhé straně nemocnice. Okamžitě nás vzali. Musela jsemse v duchu smát, když se mě tam sestřička zeptala "Zuby máte svoje? A endoprotézy nemáte?" Přišlo mi to směšný. Co by mladej člověk dělal s umělýma zubama a s endoprotézou. Teď už vím.
Sestra mě ukázala kam si mám lehnout. Kolem boků mě fixovala, to abych se asi nepohnula. Do ruky jsem dostala balónek. Kdyby mi bylo špatně, nebo se něco dělo, tak jsem ho měla zmáčknout. Na uši jsem dostala sluchátka a jeli jsme do tunelu. Pořád se mě ptali, jestli je všechno vpořádku. Slyšela jsem jen takové tlučení. Trvalo to asi 20 minut. Když jsem vyjížděla ven, tak už tam na mě čekala sestřička. Nasedla jsemna vozejk a jeli jsme zase na hematologii.

Na izolaci s Martinou

Během pár dní si na tohle patro šla lehnout i moje kamarádka Martina. Sanitářka nám řekla, že si můžeme volat z pokoje na pokoj nemocničním telefonem.. Na návštěvu jsme bohužel k sobě nemohli. Volali jsme si vždycky po vizitě. Co jsme se dozvěděli a tak :-). Drbali jsme i o všem možném. Ale bylo to docela fajn, vědět, že tam nejsem sama.

Zase mě čekalo to všechno vyšetření znova. Co bylo ale navíc, tak to magnetická rezonance. Vůbec jsem nevěděla co to je. Ale těšila jsme se na to. Protože mi sestřičky řekli, že tam se zjistí všechno. A to znamenalo, že už nebudu mít bolesti. Nastupovala jsem v úterý. Ve čtvrtek mi tahali zase vodu z kyčlí. Moc se mi na to ale nechtělo. Zabrali mi totiž antibiotika a kyčle už mě neboleli. Ale asi potřebovali vzorek.

Tenhle týden už byl zlom, kdy se mi zase o hodně zlepšila cukrovka. Pamatuji si, že sloužil Docent Dulíček a sestra přišla s inzulínem. "Nechci to." řekla jsem sestřičce. Vysvětlila jsem jí, že už mají staré záznamy a že tak moc už si nepíchám. Měla bych totiž hypoglykemii. Ale  Dulíček na tom trval. Sestře jsem řekla ať to odnese a že jí klidně podepíšu papír, že jsem to odmítla. To jsem ale poslušnej pacient, co? :-)

No a pro změnu další příjem :-)

Na další kontrolu jsem šla až za 14 dní. Na mém stavu se ale stále nic neměnilo. Po pár dnech propuštění mě zase boleli kyčle. Šetřila jsem se, ale věděla jsem, že musím vydržet. Pamatuji si, že Jirka měl s Frantou (to je ten, co mě navštěvoval v nemocnici nejčastěji) domluvené, že za ním pojede do Pardubic a naložil mu tam nějakou trubku na vlek. Takže celou dobu na mě potom čekal naparkovišti. Jenže k mému štěstí jsem šla na řadu jako poslední. Když jsem si v orddinaci sedal na židli, tak už jsem viděla, že se Docent Žák kouká na výsledky. No a k mému překvapení mi řekl: "Já si tě tady Verčo nechám." Zase něco s tou mojí krví. Povídal mi, že se mu to vůbec nelíbí a že si mě vezme k sobě na sedmé patro a že mě nepustí do té doby, dokud nezjistí co mi je. Je to fakt bezvadnej doktor. Takže jsem vylezla s ordinace a hned jsem volala Jirkovi, že si mě tam nechají a ať jedou domů. Pak zase ta klasika. Se setřičkou na EKG a s papírama nahoru. Nejdřív do sprchy. Pak jsem si musela dát na vozík jen nejdůležitější věci, které mi sestřičky postříkali dezinfekcí. No mohla jsem si jít lehnout. Nevadilo mi, že tam jsem. Člověk si tam vždycky odpočinul. No a tady jsem měla svoje sociálky a televizi :-)

Opět propuštění

Zapoměla jsem ještě napsat, že jsem tam měla moc zajímavou spolubydlící. Pořád se jí něco nelíbilo a neustále si na něco stěžovala. Když jsem jí viděla poprvé, tak mi přišla jako těhotná. Ale mohlo jí být tak okolo šedesáti, takže jsem to vyloučila. Ale i jako těhotná chodila :-). Tvořil se jí výpotek v břiše, a tak jí ho museli injekční stříkačkou taky vyndat. Dělali jí to na pokoji a koukala jsem jako puk :-). Napíchli jí to břicho a takovou mega stříkačkou to museli vytahovat. Nakonec jí toho vytáhli tři litry. Nejdřív měli jen dva, ale ona je ukecala. No a druhý den jí tahali znovu další asi dva nebo tři litry. Jenže jak jí to přestali odebírat, tak v tom břiše měla pořád jakoby otvor, a tak jí to pořád malinko vytejkalo. Takže si opět stěžovala a nadávala na sestřičky, jaký to jsou nemehla, že má mokrou košilku a že jinou na převlíknutí nemá. No nenudila jsem se tam :-)

Tak nějak to zase uteklo, já dobrala antibiotika a mohla jsem jet domů. Jediné co mi řekli, že mám nějaký zánět v krvy, ale nevědí co to je. en mi řekli, že není normální, aby jim pacienti jen tak z ničeho nic padali na zem ve městě na chodníku. Nevím, jestli jsem to psala, pokud ano, tak se omlouvám, že se opakuji. Byli jsme v České Třebobé kouknout na kuchyně. No a já vyšla z obchodu, šla jsem po schodech a za Jirkou. Jenže jsem udělala asi blbej pohyb a z ničeho nic jsem byla prostě na zemi. Nedokázala jsem se ani opřít o ruce. Prostě ruce podél těla a jako prkno. Prostě jsem brzdila hlavou. Věděla jsem o sobě, ale neměla jsem sílu vstát. Netrvalo to ale dlouho a za jedno rameno mě chytnul Jirka a za druhé nějakej chlap, kterej šel nejspíš z hospody. Byla jsem jako hadr, když mě zvedali. A pán pak řekl: "Co to tu ty kluku jeden děláš?" Na hlavě jsem měla pár vlasů a obličej jako meloun z těch kortikojdů, takže se není čemu divit, že si mě spletl :-). V autě jsem pak brečela. Takovej pocit beznaděje. Těžko se to popisuje. No a jako památka mi zůstal pořádně odřenej šlic pod okem.

Vytahování vody z kyčlí

Píši vody, ale správně se říká výpotku. Tento zákrok se dělá ambulantně. Museli jsme jet přes celý areál. Sanitář mě naložil na pokoji na vozík a hezky mě zabalil do deky :-), to aby mi nebyla zima. Vyzvedl si na sesterně papíry a mohli jsme vyrazit. Bylo už odpoledne a nikdo tam nebyl. Museli kvůli nám zavolat doktoa dolů. Měla jsem hrozný strach. Bylo to dlouhé čekání, než příjde. Když přišel, tak si mě vzali na ambulanci a položili na lehátko. Sanitář se zeptal, jestli nevadí, že tam bude. Nikdy totiž neviděl, jak se tahá voda z kyčlí. Nevadilo mě to. Mě už vidělo tolika chlapů od začátku mého těhotenství, že už jsem to absolutně neřešila. A to jsem dříve byla sakra stydlivá :-)

Pan doktor i sestřička byli moc hodní a uklidňovali mě. Vydezinfikovali mě třísla a sestřička nachystala jehlu. Pokud na to někdo půjdete, tak se raději na tu jehlu nedívejte :-). Má asi tak 10cm, je to fakt děsivý. Pan doktor si nahmatal to správné místo kam má tu obrovskou jehlu zapíchnout. A šlo se na věc. Nesměla jsem s sebou trhnout. Ale, všechno bylo v poho. Měla jsem úplně zbyttečně veliký strach. Bylo to akorát nepříjemné. A to až ke konci, když už tam musel lovit tou jehlou, jestli tam něco není. Měl mi odebrat jen výpotek z jedné nohy. Ale zeptal se mě: "Tak vytáhneme to i s té druhé?" a dodal: "Hodně lidí si to chválí, že se jim pak uleví od bolesti." Chvíli jsem váhala a pak jsem odpověděla: "Tak jdeme na to!" Jakmile mi vytáhl tu dlouhou jehlu s druhé kyčle, tak se mi opravdu ulevilo. Už jsem konečně natáhla nohu rovně. Na rozbor poslal oba výpotky. Říkal mi ale, že zánět tam určitě není, že  tekutina je čirá. Moc jsem jim poděkovala a mohli jsme frčet zase na hematologii. Do postýlky jsem se vrátila až asi v pět hodin. Takže od rána až do té doby, jsem měla o zábavu postaráno.

Pokračování ve vyšetřování

Pomalu jsem si zvykala na ty bolesti, ale byla jsem hrozně unavená a ospalá. Další, co mě čekalo, byl ultrazvuk. Ten je také v budově na hematologii, takže jsme nemuseli ani daleko. Tam už konečně něco zjistili. "Mám vodu v kyčlích." Hned jsem si vzpoměla, jak každý kdo byl na vytahování vody z kolene, mi vyprávěl, jak je to hrozně bolestivé. Vrátili mě na pokoj a objednali mě na ortopedii. Meziztím jsem se vrátila na tu scintygrafii. Poprvé mě dali do tunelu. Přišli ke mě a říkali: "Musíte se pořádně vyčůrat, nic tam přes Váš močový měchýř nevidíme." Jenže to znamenalo zase z lehátka na lehátko. Popovíst mě k záchodu, dobelhat se tam a zase zpátky. Vím, že sanitář mi chtěl pomoct až na záchod, ale šla jsem raději sama. Když už jsem v tom tunelu byla podruhé, takuž byli spokojení. Po vyšetření jsem zase šla na pokoj a naobjedvala se. Tato vyšetření bylo mimochodem vpořádku.

Různá vyšetření

Během deseti minut přišel zřízenec a že prej jedeme na vyšetření. Koukala jsem naněj a říkala, že dostanu něco na bolest. Jenže on mi doktor nic nenapsal. Nechal mě raději v tom, ať si myslím, že něco dostanu. Prostě podraz. V tu chvíli jsem brečela a jen tak tak jsem ze sebe dostala, že nikam prostě nejdu. Přivezl si na mě vozejk. Přišla sanitářka a posadili mě do vozejku. Řekla jsem jim: "Nikdo mi nešahejte na nohy." Jenže sanitářka mi chytla jednu nohu a i když se snažila opatrně, tak jsem myslela, že jí snad jednu vrazím. V tu chvíli jsem byla fakt vytočená. O něco jsem je žádala, ale i tak si to musela udělat podle svého.

Myslím, že jsme nejdřív vyrazili na rentgen. Ještě na chodbě jsme potkali paní doktorku Hrudkovou a ta mi říkala, že jsem v noci dostala ty nejsilnější opiáty. Pohladila mě po hlavě a řekla, že je to v ní. Vím, že psychyka dělá hodně a jelikož jsem si zažila půl roku před tím závislost na opiátech, tak vím, že je to pravda. Ale v tomhle případě jsem si to nemyslela.

Když mě dávali na stůl na RTG, tak jsem musela sakra zatnou zuby. Pak jsme jeli ještě na scintigrafii. Nevím jestli se to tak píše, ale říká určitě. Tam mě položili do takového tunelu a něco mi dali do žíly. Když se pak ten půloblouk kolem mě točil, tak viděli, jestli ve mě funguje všechno tak jak má. Myslím tím jestli ve mě proudí všechna krev správně. Ta látka, co mi dali ve mě byla vidět. Na tom nic ale nepoznali a tak jsme museli přijít ještě asi tak za tři hodiny a to vyčůraná, jinak by to přes ten močák nebylo vidět.

Další příjem

Večer se bolesti trochu uklidnily, to ale kvůli tomu, že jsem se doma z gauče vůbec nehla. Ráno jsem si zabalila věci, protože jsem věděla, že si mě tam nechají. Museli jsme nakrmit i Tomáška a zabalit věci i jemu. Termosku s horkou vodou na mlíko a prostě všechny věci k tomu potřebné. Tak a mohli jsme vyrazit.

Na to, jak to probíhal při přijetí už si nevspomínám. Vím ale, že jsem byla přijmutá na druhé patro. Což se mi nechtělo, byla jsem zvyklá na sestřičky a lékaře s páteho. Vím, že ten den mi nasadili antibiotika a nic víc se mnou nedělali. Chtěla jsem pořád něco na bolest. Během noci, jsem dostalaa 4x opiáty, ale zbytečně. Ležela jsem na posteli s pokrčenýma nohama. Když jsem začínala usínat, tak se mi nohy povolily a začaly mi padat jakoby do strany. V tu chvíli mě okamžitě vzbudila bolest. Byla to další nekonečná noc.
Ráno jsem si ještě došla na záchod, a pak už jsem zůstala sedět na posteli. I když jsem se snažila soustředit na něco jiného, tak to nešlo. Bolest byla silnější. Po chvilce přišla sanitářka a chtěla po mě, abych se šla umýt před vizitou. Odmítla jsem. Řekla jsem jí: " Já nikam nedojdu, umyji se až mi dají něco opravdu silného na bolest." Jenže to se jí nelíbilo. Musela jsem si sednout na tu jejich latrýnu, svléknout se a umýt se. Doesla mi v lavoru vodu a žínku na umytí.
Jakmile jsem byla umitá, tak akorát přišla vizita. Jenže když mě viděli na latrýně, tak si mysleli, že vykonávám potřebu :-) , a tak chtěli odejít. Moje spolubydlící je ale zastavila a vysvětlila jim, že tam jenom sedím. Pan doktor mi řekl, že mě dnes pošlou na různá vyšetření. Ještě když odcházel ze dveří, tak jsem na něj volala: " Dejte mi prosím něco na bolest."

Další bolesti

Asi tři dny po propuštění mě zase začala pobolívat kyčel. Snažila jsem se pak šetřit. Věděla jsem, že jakmile to přepísknu, tak večer nebudu spát. Kolikrát jsem musela v noci odejít z ložnice, pustit si televizi v obýváku a pořádně se vybrečet. Myslím z té bolesti. Věděla jsem, že mi žádný prášky na to nepomohou, tak jsem žádné ani nebrala. Bylo to zoufalství. A pořád jsem si říkala proč? Kdy už bude konec?

25.3.2008 jsem šla nakontrolu do HK. Docentu Žákovi se nelíbyla moc moje krev a tak mi nasadil antibiotika. To aby si mě pokryl, kdyby náhodou se něco dělo. Jeli jseme domů. Jenže kyčle mě pomalu boleli víc a víc.

31.3 2008 jsem si domů pozvala kamarádku s její holčičkou. Má totiž a půl roku starší holčinu než je Tom. Jenže jsem si je ani pořádně neužila. Bolestí jsem se nemohla ani pořádně soustředit na to co Katka říká. Naštěstí to chápala, sama totiž měla a má problémy s kyčlema. Bylo to pondělí a já věděla, že druhý den pojedeme na kontrolu do HK. Jenže už to bylo k nevydržení, a tak jsem volala do HK. Jenže paní doktorka mi říkala, abych to skusila vydržet, že druhý den jdu na kontrolu. Bylo mi do breku. Nedošla jsem si sama ani na záchod. Jirkovi jsem nařídila mi donést násadu od koštěte :-) To abych se měla o co opírat.

Propuštění a další týdny

V nemocnici jsem byla jen týden. Antibiotika mi perfektně pomohly. Nějak jsem se dál nezabývala tím, že mě bolely kyčle. Petru boleli taky. A jelikož jsme byli stejně transplantované, ve stejnou dobu jsme měli tu reakci kostní dřeně, tak jsem brala jako samozřejmost, že to k tomu prostě patři.

Myslím, že v tomto týdnu už jsme se konečně přestěhovali k nám domů do domečku. No ale hrůza děs. Všude samej bordel. Vidět to hematologové, tak je asi klepne :-). Postupně jsem doma uklízela a všechno umývala. Vymalováno sice bylo, ale i s futrama a dveřma. A to na nich byl i štuk. Pamatuju si, že ten šel nejhůř dolů. Musela jsem jít vždycky do dřepu. Jenže jak jsem byla ochablá, tak jsem se z toho dřepu nemohla zvednout. Takže jsem se chytala všeho možného, co bylo okolo. Když k nám poprvé přijela bybička (tchýně), tak řekla: "Kdybych věděla, že to tu máte takové, tak bych Vám řekla, aby jste zůstali u mě." Nám bylo ale blbý být u babičky tak dlouho a hlavně jsme se těšili do svýho domečku.

Pomalu jsem nabýrala sílu a říkala si, že už bude jen a jen líp. Chodili jsme s Tomáškem ven na procházky. Doma jsem se snažila dělat všechno tak, jako normální zdravá matka.

Martina

Z Martiny taky potom vylezlo, že jí sice transplantace čeká, ale že pro ní nemají dárce. Postupně jsem se dozvěděla, že svojí diagnozu ví teprve dva až tři měsíce. Až po dlouhé době jsem se taky dozvěděla, že jí docent Žák řekl, že kdyby do týdne nepřišla, tak že by umřela. A rodičům řekl, že přišla tak pozdě, že jí nedává téměř žádnou šanci. Doufám Marti, že nevadí, že jsem to sem takhle napsala, ale musím zdůraznit, jak jsi to neměla a nemáš lehké a jak je důležité v životě bojovat a že se to vyplácí. Byli jsme spolu na pokoji jen dva dny, ale připadalo mi, že se známe roky. Chtěla jsem aby Martina taky psala svůj blog, ale nějak se mi jí nedaří přesvědčit. Petra už ho píše, já taky  a ty Marti nic. Každý ten příběh je o něčem jiném a defakto o tom stejném. Prostě jsme každý originál :-)

Setkání s kamarádkama

Bylo to úterý a mě boleli trochu i kyčle, teda hlavně ta levá. Nasadili mi antibiotika do žíly. Během dvou dnů bolesti přestaly a já zase mohla trajdat. Chodila jsem si hezky nakupovat do kantýny lahůdky, samozřejmě v malé míře. To kvůli té cukrovce.

Ten týden co jsem tam ležela jsem poznala Martinu. Bylo na ní vidět, že se jí tam vůbec nechce. Snažila jsem se jí rozesmát. Vyprávěla jsem jí, jak jsem se tam vdávala a různý zážitky. Pověděla mi, že jí taky čeká transplantace. Po delším vyprávění jsem zjistila, že má Akutní leukemii. Je jí teprve 33 let a nemá svoje děti. Je to hrozné být v takové situaci "sám". I když sama nebyla. Má přítele, ale takovéhle věci prostě se vztahem zamávají. Na její mamince bylo vidět, jak na ní kouká se strašnou lítostí. Nesnáším lítost!!!! A hlavně nikdy nikomu nepomůže. K takovým lidem se musíte chovat jako by se nic nedělo. To aby alespoň na chvilku zapomněli. S Martinou jsme si rozuměli a doteď si voláme. Je to holčina s VELIKÝM SRDCEM.

V tu dobu tam taky ležela moje kamarádka Petra, to je ta, se kterou jsme tam leželi naposledy. Byla na jiném pokoji. Když jsem to zjistila, tak jsem jí šla navštívit. Koukala jako puk. No cítila jsem se tam bezvadně, jako doma. Byla jsem mezi svýma a nemusela řešit to, že mě přijde je to doma úplně vzhůru nohama. Tím myslím naše manželství.

Kontrola 11.3 2008

Pak ten čas nějak utíkal. Konečně už jsem si mohla na nákup a trochu se mi vracela chuť k jídlu. Občas jsem jezdili k nám domů na domeček aby jsme to tam dali do kupy a mohli už bydlet sami. Vždycky když jsem tam jela, tak jsem pak večer přijela jako spráskanej pes. Ale byl to bezva pocit, že už konečně něco dělám.

Už jsme si naplánovali, že se tam i přestěhujeme. I když tam byl děsný nepořádek. Jirka tam totiž pořád řezal něco flexou a pak štukoval a maloval. Jenže jsme jeli 11.3. 2008 na kontrolu na hematologii. Na řadu jsem šla jako poslední. A k mému překvapení mi docent Žák řekl, že si mě tam nechá. Krev nedopadla asi dobře, chtěl mít prostě jistotu. Nic jsem sebou neměla zabaleného, takže Jirka musel druhý den přijet a přivézt mi věci.

První týden s cukrovkou

Od té doby, co jsem brala kortikoidy, jsem byla pořád hladová. Když někdo přede mnou jedl něco dobrého, tak to pro mě bylo utrpení. A hlavně jsem musela jíst hrozně malé porce.

Další úterý jsem šla znovu na kontrolu. Opět nekonečné čekání. To mě ničilo. Byla jsem pořád taková malátná a to cestování tomu mnoho neprospívalo. Na kontrole jsem si postěžovala, jak trpím hlady a že sem za ten týden zhubla dvě kila. Paní doktorce na hematologii se to vůbec nelíbilo. V mém případě platilo, čím víc jsem vážila, tím lepší to bylo. To kdyby se zase náhodou něco dělo, tak aby tělo mělo z čeho brát.

Musela jsem jít taky na diabetologii. Musela jsem si pravidelně zapisovat hladiny cukru, aby mi to pak paní doktorka nastavila tak, aby mi to vyhovovalo. Jenže na to jsem si musela prostě přijít sama. Postupným vysazováním kortikoidů, mi cukrovka mizela. Taky jsem si postěžovala, jak trpím hlady. Musela jsem i tady. Bylo mi řečeno, že v mým případě, to není dlouhodobá cukrovka a že si budu prostě píchat víc inzulínu. To abych mohla zase vesele jíst :-). Nikdy jsem nebyla zastánce diety.

Cukrovka

V neděli se nám vrátila spolu bydlící. Ta druhá byla propuštěná v pondělí. Postel ale ještě ani nestihla vystydnout a přišla tam nová paní. Mimochodem taky s reakcí kostní dřeně. Takže z nás měli lékaři srandu, že jsme se tak sešli :-).

Bylo to bezvadný. Kecali jsme a kecali. Zjistili jsme, že jsme všichni po transplantaci a že jsme spolu leželi na šestém patře (na transplantačním oddělení). Oni dvě se nesetkali, ale já je tam postupně potkala obě. Péťa, to je ta, která jim tam chtěla podepsat reverz. Nakonec ho teda i podepsala. Ráda na to vzpomínám, jaká tam byla legrace. Jakmile jsme šli někam na procházku, tak holky nasadily vlasy a razili jsme :-).

V pondělí jsem už ale měla před obědem cukr na 17ti, takže mi museli píchnout inzulín. Pak se to už nelepšilo, takže mi ho mě čekalo naučit se měření hladiny cukru a píchat si inzulín.

Hned v úterý mě poslali na Diabetologii. Dostala jsem tam glukometr a naučili mě s ním zacházet.Druhý den jsem tam šla znovu, ale to pro inzulínový pera. Jedno pero bylo denní inzulín a druhé večerní. Denní se píchá do břicha, aby to bylo blízko slinivky. Noční se píchal do stehna. To aby se to pomalu vstřebávalo a vydrželo to celou noc. Tak nějak to funguje.

Taky jsem dostala různé brožurky a letáčky. Bylo tam napsáno co můžu jíst a nemůžu a kde je kolik cukru. Nikdy jsem netušila, že cukrovka je tak strašná nemoc. A smekám před každým cukrovkářem. Vždycky jsem říkala, že je to taková bramborová dieta.

Bylo divný si píchat inzulín. Myslím píchat sama sebe. naštěstí jsem měla pěkné špíčky, takže bylo kam píchat. Ještě tu středu, mě propustili domů.

Kousek kůže

Zapoměla jsem ještě napsat, že se reakce kostní dřeně proti hostiteli zjistí tím, že se pošle kousek kůže na rozbor. Když jsem to slyšela, tak jsem se zděsila. Pan doktor se mě zeptal, kde to nejvíc svědí. Tam mi to ptřel desinfekcí a umrtvil. Pak mi z toho místa vyřízl nepatrný kousek kůže. To bylo hned jakmile mi řekli, že si mě tam nechají.

Svědění

To svědění bylo, že moje tělo bojovalo proti cizí kostní dřeni. Takže mi museli nasadit kortikoidy. Jakmile jsem to slyšela, tak jsem věděla, že budu zase pěkně "nenažraná" :-).

Byla jsem ráda, že jsem v nemocnici. Cítila jsem se tam víc doma, než ve skutečném domově. Hlavně jsem věděla, že tam jsou lidičky se kterýma si mám co říct. A moc mi to pomohlo. Člověk potřebuje ventilovat svoje pocity. Doma jsem si přišla nepochopená.

Paní, co ležela vedle mě, měla silnou cukrovku a kupu jiných diagnóz. Byla to taková starší paní, ale byla s ní hrozná sranda. Pořád jsme mluvili o vaření. Já chutě z kortikoidů a ona si jídla taky pořádně nemohla užít, to kvůli té cukrovce. Ještě asi dvakrát jsem jí pak potkala a hned se ke mě hlásila. Většinou jsme se teda potkali u kantýny :-).

Druhá paní šla na víkend domu, bydlela kousek od fakultky. Když jsem jí poprvé viděla, tak jsem si myslela, že byla někde na dovolený. Jenže ona měla taky reakci kostní dřeně. To pak člověk vypadá jako kdyby přijel od moře. Měla do toho ale ještě žluté fleky na sobě a žluté oči. Měla špatné játra. Kolikrát si na ní vzpomenu, ale bojím se kohokoliv zeptat jak na tom je. Vím, že na tom nebyla dobře a nevím jestli bych chtěla vědět jestli umřela. Kamarádka se takhle zeptala na jednoho pacienta a dozvěděla se, že umřel. A nesla to špatně. Říkala jsem jí, že je to možná hnusný, ale je lepší nevědět všechno. Můžeme žít v domění, že to dopadlo dobře.

Kontroly a svědění kůže

Když jsem měla jet poprvé na svojí první kontrolu, tak jsem nemohla pomalu ani spát. Byla jsem děsně nervózní. Na kontroly jsme jezdili s Tomáškem. Převařenou vodu jsme brali v termosce a museli jsme s sebou vzít i dvě lahve a Bebu. Bylo to docela náročný. No pro mě ani ne, ale pro Jirku. V únoru v autě přebalovat dítě a dělat mu mlíčko a krmit ho. Ještě že už tohle je za námi.

I když se vždycky snažíme přijet na hematologii co nejdřív, tak jsme tam nejspíš jako jedni z posledních :-). Když Tomča je hroznej ochrupka :-).

5.2.2008 jsem byla normálně na kontrole a bylo všechno v pořádku. Dva dny na to jsem měla svátek dostala jsem bonboniéru. Tu jsem pak už stejně nemohla dojíst, pak se dozvíte proč.

V pátek 8.2.2007 mě tak nějak začalo ráno hrozně svědit tělo. Nejdřív ruce a nohy a pak to začalo být nesnesitelné. Volala jsem do HK na hematologii jestli by mi nemohli říct, co mi dávali za prášky na svědění, že by mi to tu předepsal obvodní lékař. Myslím, že jsem mluvila s panem doktorem Smolejem. Počítal, jak dlouho jsem po transplantaci a řekl mi, abych přijela. A to hned! Takže jsme se zase zabalili a vyrazili. Pan doktor si mě vzal hnedka. Kouknul se na tu mojí vyrážku a řekl mi, že si mě tu nechá. Byla jsem hrozně překvapená, že tam zůstanu. Neměla jsem zabalené vůbec žádné věci.

Jirkovi jsem volala, že může jet domů. Zašla jsem si na EKG a sestřička mě odvedla na páté patro. Ani mi to nevadilo tam být. Jediné moje přání bylo, abych nebyla sama na pokoji. To se mi splnilo. Na pokoji sme byli tři.

Další týden

Pak to nějak utíkalo pořád stejně. Dopoledne s Jirkou a s Tomáškem. Okolo třetí přišla babička z práce a od té doby až do osmi, jsem byla s ní a s Tomáškem doma. Jirka jezdil pracovat na náš domeček.

Píšu pořád babička, je to ale moje tchyně. Někdy během této doby mi babička nabídla tykání. Vůbec mi to nešlo ze začátku přes pusu. Jsem moc ráda, že jí máme. A hlavně jí moc děkuji, že nám tak moc pomohla.

Odpoledne babička chodila na procházku, pokud bylo přijatelně. Okolo půl sedmé Tomáška vykoupala, udělala mu mlíčko a dala ho spinkat. Jenže takhle večer se mu nikdy nechtělo usnout. Jako kdyby čekal na Jirku, až se vrátí z domečku. Jirka mu pak musel udělat ještě jednou mlíčko a teprve pak usnul.

První krmení

Tak tohle je naše první krmení. Sluší nám, že jo? Taky mě pěkně vždycky bolela ruka od toho, jak na mě ležel.

Starání o Toma

Tak tohle bylo jedno z mých prvních kocání. Pokoušela jsem se Jirkovi pomáhat alespoň přebalovat, než udělá mlíčko. Jenže jsem se hrozně bála, že mu ublížím. Teď už vím, že děti jsou jako z gumy :-). Hodně práce mi dalo oblékání. Vůbec jsem nevěděla jak na to. Jirka mi musel všechno ukazovat a vysvětlovat.

Nejvíc jsem si asi vyslechla u toho, že ho špatně beru a při kocání špatně držím. Pořád to bylo: "Pozor na hlavičku!" Ale věděla jsem, že musím mlčet. Poslouchala jsem a neodporovala.
V té době předělával chodbu u nás doma. A po týdnu jsem mu říkala, aby klidně jel, že Tomáška zvládnu přebalit a nakrmit, ale nikdy nejel. Bál se, že to nezvládnu.V té době, jsem si ale myslela, že to zmáknu. Stejně pořád spal. Odjel asi až po 14ti dnech, a to jen asi na tři hodiny.

Menstruace

V neděli večer jsem začala trochu krvácet, začínající menstruace. Radost sem z toho rozhodně neměla, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Spalo se mi hodně špatně. Už k ránu jsem si všimla, že menstruace je pořad silnější a silnější. Jirku jsem upozornila na to, že jestli to bude ještě dvě hodiny takové, tak že pojedeme asi do Hradce. Bylo to hrozný, Pomalu jsem se nemohla ani pohnout. Ideální by bylo, posadit se na záchod a být tam, dokud to nepřestane.

Volala jsem do HK na hematologii. Bylo mi řečeno, že bude lepší když přijedeme, aby se koukli na krevní obraz. Nakrmili jsme Tomáška a vyrazili. Na hematologii si mě vzal pan doktor Radocha. Poslal mě na odběr krve a poslal mě na gynekologii. Odebrali mi tedy krev a Jirka mě odvezl na gynekologii. Na kartotéce jsem jim dala doporučení. Pan doktor byl zrovna na obědě, takže jsem musela čekat. Čekala jsem necelou hodinu. V té době jsem byla dvakrát na záchodě. Když přišel, tak si mě hned vzal do ordinace. K mému překvapení, mě chtěl vyšetřit. No nebudu to tady raději rozvádět, ale ženy si to určitě umí představit. No hrůza děs.

Vysvětlil mi, že jsem vysadila Orgametril a že tím je to krvácení. Dostala jsem dvě injekce do prdýlky proti krvácení. Dál mě předepsal hormonální léčbu Orgametril a Exacil na zastavení krvácení. Do třech dnů by to mělo skoro přestat. Orgametril jsem ale měla brát i nadále, dokud se mi nesrovná menstruace. Prý to bude dlouhá léčba, asi tak půl roku. Zas tak dlouhá ale nebyla. Po dvou měsících mi Orgametril museli vysadit, protože jsem měla horší jaterní testy.

Vrátili jsme se zpátky na hematologii. Jirka si šel pro párek v rohlíku a já čekala s Tomáškem na chodbě. Najednou tam vešel docent Žák. Vysvětlila jsem mu situaci. A on řekl: "Jak to, že mě nezavolali." Jenže mě bylo řečeno, že tam není. V tu chvíli přišel pan doktor Radocha a říkal, že můj krevní obraz je nádherný. "Skoro jako normální zdravej člověk." Udělalo mi to radost. Zrovna jsem se tedy i s docentem Žákem domluvila, aby mi odebrali krev na všechny testy už ten den. Měla jsem tam totiž jít k němu na kontrolu hned druhý den.

Takže i přesto, že jsem si zabalila věci, že si mě tam nechají, jsem odfrčela zase domů. Menstruace opravdu asi během třech až pěti dnů přestala.

První víkend doma

Hned první den dopoledne jsem si říkala, že babičce doma pomůžu. Chtěla jsem umýt alespoň nádobí. Jenže asi po třech minutách sem to vzdala. Bolel mě krk a záda. Takže jsem si šla hnedka lehnout.

K obědu nám babička vždycky něco nachystala. Jirka pak uvařil jenom přílohu. Nechtěla jsem vůbec jíst. Neměla jsem na nic chuť. Jediný co jsem tak nějak jedla byl rohlík s máslem a se solí. Musela jsem se přemáhat k jídlu. A hlavně jsem hrozně chtěla jít do obchodu, abych si mohla něco vybrat sama. Něco co okouzlí mé oči a něco, na co budu mít chuť. Jenže jakmile jsem řekla, že chci jít ven, tak byl oheň na střeše. Jednali se mnou jako s malým dítětem. Bylo to hrozný, být doma takhle zavřená.

Jirka byl taky odtažitý. Když jsme vedle sebe seděli na gauči, tak jsem ho chytla za ruku. Okamžitě se mi vytrhl. To abych něco nechytla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že stejně saháme na stejné věci. Kliky u dveří, kohoutky u umyvadla a spousty dalších věcí. Ale stejně mě prostě za tu ruku nechytl. Přišla jsem si jako prašivá. Každý se mě stranil. Vím, že v této době je člověk hodně náchylný, jenže psychická podpora je taky zapotřebí. Když mě propouštěli z nemocnice, tak jsem si myslela, že to po psychické stránce bude naprosto v pohodě. Ale opak byl pravdou.

První noc doma

Večer jsme si šli lehnout. Jirka měl rozsvícenou lampičku, že je na to Tomášek prý zvyklí. Jenže mě to světlo vadilo. Teda i když lampička nesvítila, tak se mi spalo špatně. Pořád jsem se převalovala. Jakmile Tomášek trochu zakňoural, tak Jirka okamžitě zpozorněl. Nikdy bych neřekla, že i chlap pak bude mít takový instinkt. A to zrovna Jirka, kterého jen tak něco nevzbudilo. V noci ještě ke všemu vstával a Staral se o Toma. Přebalit, udělat mu mlíčko a nakrmit ho. Přišlo mi, že jsem vždycky usnula jen na půl hoďky a Tomášek se probudil.

Tahle fotečka je první, co máme s Tomáškem společnou. Bylo to moje první ráno doma. Tomášek brečel a Tak jsem řekla Jirkovi, aby mi ho dal do postele, než udělá mlíčko. Snažila jsem se ho uklidnit, ale marně. Teprve až přišel tatínek s lahví a vzal si ho do náruče, tak bylo ticho.

První chvíle doma

Zaparkovali jsme v Žamberku před panelákem. Vystoupili a pomalu šli ke vchodu. Ze schodů dolů se mi jít nechtělo a tak jsme vyrazili směrem nahoru. Když jsme byli v přízemí, tak Jirka chtěl přivolat výtah. Nechtěla jsem ale. Babička bydlí v prvním patře, tak jsem si řekla, že tam přeci dojdu. Jakmile jsme byli v mezi patře, tak jsem si všimla, že babičky sousedka stojí ve dveřích a povídá si s nějakým pánem(po chvilce jsem se dozvěděla, že to je její syn). Okamžitě nás zaregistrovali a přestali si povídat. Paní povídala: "Měli jste jet výtahem, vždyť od toho tu je." Jen jsme slušně pozdravili a šli ke dveřím. Ještě jsem si všimla stihnout, že sousedka se svým synem zahučeli k ní domů. Měli toho asi hodně na rozebírání, po tom co mě viděli.

Jirka mi rozvázal tkaničky a mohli jsme jít domů. První cesta byla do koupelny, abych si umyla ruce, pak jsem vyrazila do obýváku. Tomášek ležel na zádech na gauči a vedle něj byla babička. Jirka si hned vzal Tomáška a muckal se s ním. Nosil ho po obýváku a bylo na něm vidět, jak je z něj hrdej tatík. Sedla sem si na gauč a hned se opřela. Ta cesta mě unavila. Tím jak jsem se snažila držet hlavu v autě, tak mě pak bolel celý krk. Musela jsem si tu hlavu prostě opřít.

Bylo divný sedět vedle Toma. Neměla jsem k němu žádný cit. Jen jsem věděla, že je to moje dítě. "Já už jsem matka.", říkala jsem si. Znělo to divně. Najednou jsme byli tři a ne dva. Babička říkala Jirkovi co Tomášek všechno dělal, kolik toho snědl, kolikrát kakal, ... Říkala jsem si, že jsou prostě divný. Než divný, spíš poprděný. Za tyhle myšlenky jsem se ale cítila hrozně. Pořád jsem si říkala, že jsem špatná matka. A zároveň jsem se uklidňovala, že všechno přeci časem přijde.

Propuštění

Nemohla jsem ani dospat, bála jsem nervózní. nasnídala jsem se, osprchovala, vyčistila zuby a pomalu jsem se mohla balit. Věděla jsem, že Jirka přijede odpoledne. Musel počkat na to, až babička přijde z práce, aby pohlídala Tomáška. Přišlo mi to jako nekonečné čekání. Koukala jsem na televizi a přitom jsem jí ani pořádně nevnímala. Neustále jsem přemýšlela, jaký to doma asi bude.

Babička přišla domů asi kolem dvanácté. Jirka se najedl a jel k nám domů. Nakázala jsem mu totiž, aby se stavil u nás doma a vzal mi ty nejširší kalhoty co doma mám. Teprve pak vyrazil za mnou do Hradce.

Ležela jsem na posteli, odpojená od všech přístrojů. Bylo to divný, jít na záchod a nemít sebou svého věrného kamaráda. Tím myslím stojan :-). Hodně práce mi taky dalo zavázání šátku na hlavu. Měl totiž obdélníkový tvar a to bylo za trest. Ale asi po deseti minutách se zdařilo.

Najednou někdo ťuká na sklo. Jirka, se smíchem na tváři. Sestřičky mi donesli oblečení, které Jirka dovezl. Než jsem se oblékla, tak Jirka odnesl věci do auta. Byly to dvě plné igelitky a k tomu batůžek. No taky jsem tam nějakou dobu byla, každopádně to bylo poznat.

Od pana doktora jsem dostala propouštěcí zprávu a recepty na léky. Myslím, že jich bylo osm nebo devět. Rozloučila jsem se a šla pomalu do šatny, kde jsem si vzala boty a pomalu šla na chodbu. Tam už byl Jirka. Chytla jsem se ho za ruku a šli jsme k výtahu. Když jsme v přízemí vyšli z výtahu, tak mě ofouknul krásný čerstvý vzduch. Užívala jsem si to a to pořádně. Pomalu jsme došli k autu a jeli jsme do lékárny. Pro léky šel Jirka, já byla ráda, že sedím. Hrozně sem se smála, když jsem ho viděla jít zpátky. Taštičku měl úplně narvanou lékama. Tak a vyrazili jsme domů. Teda domů ke tchyni, kde jsme dočasně bydleli.

Rozhodnutí o propuštění

Pamatuji si, že jeden den tam bylo hrozné haló. Od sestřiček jsem věděla, že tam nějaká paní chtěla podepsat reverz. Ale kdyby jela domů, tak by to nepřežila. Nakonec prý přijel někdo z rodiny a ukecal jí, aby tam zůstala. Asi po měsíci jsem zjistila, že je to Péťa, ta co píše taky blog http://www.kostnidren-petra.blogspot.com/ , to kdyby jste chtěli mrknout. Píše tam o tom totiž taky.

Tak nějak to začalo hodně utíkat. Bílé krvinky rostly jako o závod. A najednou přišel docent Žák a řekl mi, že mě pustí domů. Prý jak se nám to bude hodit. Bylo úterý 15.1.2008 když mi to řekl. Domů jsem jela ale až 17. ve čtvrtek. První věc co mi řekl po tom, že půjdu domů bylo: "Co se týká pohlavního styku, tak jedině s kondomem. To kvůli infekci." Když odešel, tak jsem se tomu hrozně smála. Sex bylo to poslední co mě zajímalo.

Nejdřív jsem z toho měla hroznou radost, že pojedu domů, ale pak jsem začala mít strach. Strach z toho, jaký to doma bude. Můj momentální domov byl totiž v nemocnici a moje rodina lékaři, sestřičky, sanitářka a uklizečka.

Od té doby, co se vědělo, že už mě pustí, se se mnou chodili loučit doktoři i sestřičky a přáli mi hlavně hodně zdravíčka. Každý z nich si myslel, že se domů těším a hrozně se divili, že ne.

Tety přítel, který tam za mnou pravidelně chodil, mi den před propuštěním donesl krásný hrníček a na něm je napsáno: "Hrníček splněných přání."

Návštěva babičky

Věděla jsem, že minimálně deset dní po transplantaci se nic dít nebude. Tak to jsem se sestřiček ani neptala jaký je krevní obraz. Přiznávám se, že ani nevím kolikátý den se to konečně začalo lepšit. Pro podporu bílých krvinek jsme do žíly dostávali Neupogen. Počítala jsem s tím, že se domů dostanu stejně až asi v únoru.

Když už se bílé krvinky začali tvořit, tak už to šlo hrozně rychle nahoru. To byla známka toho, že kostní dřeň se ujala. Byl to krásný pocit, vědět, že teď už to bude jen a jen lepší a že už hůř nebude.

Na začátku ledna už jsem vážila 63kg, ale během dvou dnů jsem nabrala na 70kg. Začala jsem zadržovat vodu. Měla jsem hrozně oteklé nohy. Až tak moc, že mi babička musela koupit nové bačkory:-). Jedna byla oteklá víc a bylo nepříjemné na ní šlapat. Tehdy jsem si vzpomněla, že moje první spolubydlící v HK měla taky hrozně oteklé nohy. Říkala jsem si, že to jsem nikdy nezažila a že to musí být nepříjemné. Nikdy by mě ale nenapadlo, že za půl roku budu mít to samé. Jak jí pak noha splaskávala, tak se jí olupovala kůže. Hezký pohled to nebyl. Těch sedm kilo jsem dostávala dlouho dolů.

Když za mnou byla bybička, tak s Jirkou dovezli i Tomáška. Byl tam totiž na očkování, myslím. Přišli zrovna kolem oběda. Přes sklo jsem viděla, jak na mě babička divně kouká. Prý proto, jak se mi hrozně klepou ruce. Když jsem byla doma, tak mi říkala, že si myslela, že se snad ani nenajím. Že tím klepáním mi dřív všechno z příboru spadne, než to dám do pusy. Je fakt, že jsem musela jíst přímo nad miskou polívku. Asi by polívka jinak byla všude. Ale člověk si tam tak nějak zvykne na všechno. A tohle už jsem brala jako drobnost.

Vlasy

Asi tak okolo šestého ledna jsem si všimla, že mi padají trochu víc vlasy. Hlavně když jsem si myla hlavu. Takže jsem se rozhodla, že půjdu do hola. Se sanitářkou jsme to museli naplánovat, to aby měla čas. Mašinka na sedmém patře nefungovala, takže si musela půjčit ze šestého.

Během chviličky bylo po všem. Měla jsem z toho srandu. Konečně jsem byla jako všichni ostatní. Krásně holohlavá.

Budete se asi divit, ale i přesto, že je na izolaci udržovaných 26 stupňů, mě byla občas na hlavu zima. Stačilo aby klimatizace zafoukala na můj krk a za uši a už jsem se celá oklepala :-). Hlavně byla výhoda, že s tím nebyly žádné starosti. Kolikrát si i teď vzpomenu, jaká to byla pohodička.