Byla jsem dobře naladěná z pouti. Konečně jsem se cítila jako člověk! Byla jsem v kolektivu mezi lidmi a nebála jsem se, že něco chytnu. Doma jsem chtěla něco dělat na zahrádce, ale nemohla jsem. V hlíně je hodně bakterií. Ale mohla jsem chdit s Tomem na procházky.
Jenže tahle moje idylka neměla dlouhé trvání. Bylo 23. května odpoledne, asi tak půl čtvrté. Všimla jsem si, že mi někdo volal z fakultky. Snažila jsem se dovolat zpátky, ale marně. Během chvilky mi volalo cizí mobilní číslo. Vzala jsem to a tam se ozval docent Žák. Představil se a říkal mi: " Verčo zabal si věci na delší dobu, máš tuberkulozu!" Ještě jednou jsem se ujistila, jestli jsem slyšela dobře. Bohužel ano. Moje další věta byla: " My nemáme Tomáška očkovaného na tuberkulózu." Snažil se mě uklidnit. Říkal mi, že si myslí, že infekční nejsem, že to mám v kyčelním kloubu, ale ať raději nechodím k Tomáškovi. "Zabal si a jeď do Albertina do Žamberka. Volal jsem tam a už na tebe čekají. V pondělí si tě převezudo Hradce." Rozloučili jsme se a zavěsili telefon. Okamžitě mi vyhrkli slzy do očí. "Co dalšího mě ještě čeká. To snad nemá konce!" Šla jsem za Jirkou ven a říkala, že musím hned do Albertina, že mám TBC. Vypadalo to, že ho to ani nepřekvapilo. Ale asi to je tím, že co se týkalo mého zdravotního stavu, tak se naučil svoje city neukazovat. Prostě velikej hrdina. Ale i tak jsem věděla, že ho to taky trápí. Jenže o tom nemluví. Zabalila jsem si a vyrazili jsme.
Žádné komentáře:
Okomentovat