V Albertinu jsem nikdy nebyla, ani jsem pořádně nevěděla kde to přesně v Žamberku je. Jirka zastavil před vrátnicí a šel se zeptat, kam se jezdí s TBC. Bylo před pátouhodinou, když jsme tam přijeli azaparkovali u zadního východu. Šla jsem dovnitř a na chodbě potkala sestřičku. "Dobrý den. Já jdu na příjem. Prý už tu o mě víte." Sestřička na mě divně koukala a ptala se, kdo jde na příjem, jestli manžel. Nějak nepochopila, že jdu já. Musela jsem jí vysvětlit, že mi volal hematolog z HK, že mám TBC. A že musím okamžitě do Albertina. Zrovna jim dováželi autem večeři, takže nejdřív se Jirka musel uhnout autem. Vzala jsem si teda věci z auta a Jirku s Tomáškem poslala domů. S tím, že jim dám o sobě vědět. Sedla jsem si na lavičku na chodbě s batůžkem a igelitkou a čekala na doktora.
Mezi tím mi našli sestřičky pokoj. Nejdřív jsem měla být na pokoji s nějakou ukrajinkou. Ale nakonec se setřičky rozhodli, že mě dají na pokoj, kde budu sama. Zanedlouho pro mě sestřičky přišli na pokoj, že už je tady doktor. Šla jsem do sesterny, doktor mě posadil na židli. Než se mnou začal mluvit, tak mi podal ústenku, aych si jí vzala. Byl to hroznej pocit. Cítila jsem se jako prašivá. Ptal se mě na různé otázky. Jestli měl někdo TBC v rodině. Sepisoval si mojí diagnosu a léky. Změřilimi tlak, tep, poslechl si plíce. Přišel mi hrozně divnej. Potichu mluvil a ještě tím způsobem, že hledal hrozně slova. Přišlo mi to směšný. Ale z toho důvodu, že v Albertinu je i psychiatrie. Přišlo mi, jako když odtamtu utekl. Když už jsem odcházela, tak jsem se ptala co budou dělat s tím, že nemáme očkované dítě na TBC. Na to mi řekl: "Nic, dokud se neprokáže, že jste infekční." Otočila jsem se a odešla. Nic mi neřekli, kde jsem k tomu přišla a co s Tomáškem. Byla jsem z toho úplně mimo. Pod pojmem tuberkuloza, jsem si představovala skoro umírajícího člověka. Měla jsem strach, co bude dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat