Magnetická rezonance

Utekl týden a já se už těšila domů. Přišlo mi to dlouhé. Kdybych ležela na normálním oddělení, tak by mi to tolik nevadilo, ale na izolaci jsem byla moc sama. Čekali jsme ale na to, až mě vezmou na MR. Neměli tam místo a tak jsem musela čekat až do 30. dubna. Když už ten den byl tady, tak jsme to málem propásli. Byla jsem objednaná na čtvrtou odpoledne, ale zřízenec neměla čas. Docent Žák tam se mnou poslal sestřičku. Říkal, že si nemůžeme dovolit přijít o tento termín.

Vyrazili jsme na vozíku. MR je ale až na druhé straně nemocnice. Okamžitě nás vzali. Musela jsemse v duchu smát, když se mě tam sestřička zeptala "Zuby máte svoje? A endoprotézy nemáte?" Přišlo mi to směšný. Co by mladej člověk dělal s umělýma zubama a s endoprotézou. Teď už vím.
Sestra mě ukázala kam si mám lehnout. Kolem boků mě fixovala, to abych se asi nepohnula. Do ruky jsem dostala balónek. Kdyby mi bylo špatně, nebo se něco dělo, tak jsem ho měla zmáčknout. Na uši jsem dostala sluchátka a jeli jsme do tunelu. Pořád se mě ptali, jestli je všechno vpořádku. Slyšela jsem jen takové tlučení. Trvalo to asi 20 minut. Když jsem vyjížděla ven, tak už tam na mě čekala sestřička. Nasedla jsemna vozejk a jeli jsme zase na hematologii.

Na izolaci s Martinou

Během pár dní si na tohle patro šla lehnout i moje kamarádka Martina. Sanitářka nám řekla, že si můžeme volat z pokoje na pokoj nemocničním telefonem.. Na návštěvu jsme bohužel k sobě nemohli. Volali jsme si vždycky po vizitě. Co jsme se dozvěděli a tak :-). Drbali jsme i o všem možném. Ale bylo to docela fajn, vědět, že tam nejsem sama.

Zase mě čekalo to všechno vyšetření znova. Co bylo ale navíc, tak to magnetická rezonance. Vůbec jsem nevěděla co to je. Ale těšila jsme se na to. Protože mi sestřičky řekli, že tam se zjistí všechno. A to znamenalo, že už nebudu mít bolesti. Nastupovala jsem v úterý. Ve čtvrtek mi tahali zase vodu z kyčlí. Moc se mi na to ale nechtělo. Zabrali mi totiž antibiotika a kyčle už mě neboleli. Ale asi potřebovali vzorek.

Tenhle týden už byl zlom, kdy se mi zase o hodně zlepšila cukrovka. Pamatuji si, že sloužil Docent Dulíček a sestra přišla s inzulínem. "Nechci to." řekla jsem sestřičce. Vysvětlila jsem jí, že už mají staré záznamy a že tak moc už si nepíchám. Měla bych totiž hypoglykemii. Ale  Dulíček na tom trval. Sestře jsem řekla ať to odnese a že jí klidně podepíšu papír, že jsem to odmítla. To jsem ale poslušnej pacient, co? :-)

No a pro změnu další příjem :-)

Na další kontrolu jsem šla až za 14 dní. Na mém stavu se ale stále nic neměnilo. Po pár dnech propuštění mě zase boleli kyčle. Šetřila jsem se, ale věděla jsem, že musím vydržet. Pamatuji si, že Jirka měl s Frantou (to je ten, co mě navštěvoval v nemocnici nejčastěji) domluvené, že za ním pojede do Pardubic a naložil mu tam nějakou trubku na vlek. Takže celou dobu na mě potom čekal naparkovišti. Jenže k mému štěstí jsem šla na řadu jako poslední. Když jsem si v orddinaci sedal na židli, tak už jsem viděla, že se Docent Žák kouká na výsledky. No a k mému překvapení mi řekl: "Já si tě tady Verčo nechám." Zase něco s tou mojí krví. Povídal mi, že se mu to vůbec nelíbí a že si mě vezme k sobě na sedmé patro a že mě nepustí do té doby, dokud nezjistí co mi je. Je to fakt bezvadnej doktor. Takže jsem vylezla s ordinace a hned jsem volala Jirkovi, že si mě tam nechají a ať jedou domů. Pak zase ta klasika. Se setřičkou na EKG a s papírama nahoru. Nejdřív do sprchy. Pak jsem si musela dát na vozík jen nejdůležitější věci, které mi sestřičky postříkali dezinfekcí. No mohla jsem si jít lehnout. Nevadilo mi, že tam jsem. Člověk si tam vždycky odpočinul. No a tady jsem měla svoje sociálky a televizi :-)

Opět propuštění

Zapoměla jsem ještě napsat, že jsem tam měla moc zajímavou spolubydlící. Pořád se jí něco nelíbilo a neustále si na něco stěžovala. Když jsem jí viděla poprvé, tak mi přišla jako těhotná. Ale mohlo jí být tak okolo šedesáti, takže jsem to vyloučila. Ale i jako těhotná chodila :-). Tvořil se jí výpotek v břiše, a tak jí ho museli injekční stříkačkou taky vyndat. Dělali jí to na pokoji a koukala jsem jako puk :-). Napíchli jí to břicho a takovou mega stříkačkou to museli vytahovat. Nakonec jí toho vytáhli tři litry. Nejdřív měli jen dva, ale ona je ukecala. No a druhý den jí tahali znovu další asi dva nebo tři litry. Jenže jak jí to přestali odebírat, tak v tom břiše měla pořád jakoby otvor, a tak jí to pořád malinko vytejkalo. Takže si opět stěžovala a nadávala na sestřičky, jaký to jsou nemehla, že má mokrou košilku a že jinou na převlíknutí nemá. No nenudila jsem se tam :-)

Tak nějak to zase uteklo, já dobrala antibiotika a mohla jsem jet domů. Jediné co mi řekli, že mám nějaký zánět v krvy, ale nevědí co to je. en mi řekli, že není normální, aby jim pacienti jen tak z ničeho nic padali na zem ve městě na chodníku. Nevím, jestli jsem to psala, pokud ano, tak se omlouvám, že se opakuji. Byli jsme v České Třebobé kouknout na kuchyně. No a já vyšla z obchodu, šla jsem po schodech a za Jirkou. Jenže jsem udělala asi blbej pohyb a z ničeho nic jsem byla prostě na zemi. Nedokázala jsem se ani opřít o ruce. Prostě ruce podél těla a jako prkno. Prostě jsem brzdila hlavou. Věděla jsem o sobě, ale neměla jsem sílu vstát. Netrvalo to ale dlouho a za jedno rameno mě chytnul Jirka a za druhé nějakej chlap, kterej šel nejspíš z hospody. Byla jsem jako hadr, když mě zvedali. A pán pak řekl: "Co to tu ty kluku jeden děláš?" Na hlavě jsem měla pár vlasů a obličej jako meloun z těch kortikojdů, takže se není čemu divit, že si mě spletl :-). V autě jsem pak brečela. Takovej pocit beznaděje. Těžko se to popisuje. No a jako památka mi zůstal pořádně odřenej šlic pod okem.

Vytahování vody z kyčlí

Píši vody, ale správně se říká výpotku. Tento zákrok se dělá ambulantně. Museli jsme jet přes celý areál. Sanitář mě naložil na pokoji na vozík a hezky mě zabalil do deky :-), to aby mi nebyla zima. Vyzvedl si na sesterně papíry a mohli jsme vyrazit. Bylo už odpoledne a nikdo tam nebyl. Museli kvůli nám zavolat doktoa dolů. Měla jsem hrozný strach. Bylo to dlouhé čekání, než příjde. Když přišel, tak si mě vzali na ambulanci a položili na lehátko. Sanitář se zeptal, jestli nevadí, že tam bude. Nikdy totiž neviděl, jak se tahá voda z kyčlí. Nevadilo mě to. Mě už vidělo tolika chlapů od začátku mého těhotenství, že už jsem to absolutně neřešila. A to jsem dříve byla sakra stydlivá :-)

Pan doktor i sestřička byli moc hodní a uklidňovali mě. Vydezinfikovali mě třísla a sestřička nachystala jehlu. Pokud na to někdo půjdete, tak se raději na tu jehlu nedívejte :-). Má asi tak 10cm, je to fakt děsivý. Pan doktor si nahmatal to správné místo kam má tu obrovskou jehlu zapíchnout. A šlo se na věc. Nesměla jsem s sebou trhnout. Ale, všechno bylo v poho. Měla jsem úplně zbyttečně veliký strach. Bylo to akorát nepříjemné. A to až ke konci, když už tam musel lovit tou jehlou, jestli tam něco není. Měl mi odebrat jen výpotek z jedné nohy. Ale zeptal se mě: "Tak vytáhneme to i s té druhé?" a dodal: "Hodně lidí si to chválí, že se jim pak uleví od bolesti." Chvíli jsem váhala a pak jsem odpověděla: "Tak jdeme na to!" Jakmile mi vytáhl tu dlouhou jehlu s druhé kyčle, tak se mi opravdu ulevilo. Už jsem konečně natáhla nohu rovně. Na rozbor poslal oba výpotky. Říkal mi ale, že zánět tam určitě není, že  tekutina je čirá. Moc jsem jim poděkovala a mohli jsme frčet zase na hematologii. Do postýlky jsem se vrátila až asi v pět hodin. Takže od rána až do té doby, jsem měla o zábavu postaráno.

Pokračování ve vyšetřování

Pomalu jsem si zvykala na ty bolesti, ale byla jsem hrozně unavená a ospalá. Další, co mě čekalo, byl ultrazvuk. Ten je také v budově na hematologii, takže jsme nemuseli ani daleko. Tam už konečně něco zjistili. "Mám vodu v kyčlích." Hned jsem si vzpoměla, jak každý kdo byl na vytahování vody z kolene, mi vyprávěl, jak je to hrozně bolestivé. Vrátili mě na pokoj a objednali mě na ortopedii. Meziztím jsem se vrátila na tu scintygrafii. Poprvé mě dali do tunelu. Přišli ke mě a říkali: "Musíte se pořádně vyčůrat, nic tam přes Váš močový měchýř nevidíme." Jenže to znamenalo zase z lehátka na lehátko. Popovíst mě k záchodu, dobelhat se tam a zase zpátky. Vím, že sanitář mi chtěl pomoct až na záchod, ale šla jsem raději sama. Když už jsem v tom tunelu byla podruhé, takuž byli spokojení. Po vyšetření jsem zase šla na pokoj a naobjedvala se. Tato vyšetření bylo mimochodem vpořádku.

Různá vyšetření

Během deseti minut přišel zřízenec a že prej jedeme na vyšetření. Koukala jsem naněj a říkala, že dostanu něco na bolest. Jenže on mi doktor nic nenapsal. Nechal mě raději v tom, ať si myslím, že něco dostanu. Prostě podraz. V tu chvíli jsem brečela a jen tak tak jsem ze sebe dostala, že nikam prostě nejdu. Přivezl si na mě vozejk. Přišla sanitářka a posadili mě do vozejku. Řekla jsem jim: "Nikdo mi nešahejte na nohy." Jenže sanitářka mi chytla jednu nohu a i když se snažila opatrně, tak jsem myslela, že jí snad jednu vrazím. V tu chvíli jsem byla fakt vytočená. O něco jsem je žádala, ale i tak si to musela udělat podle svého.

Myslím, že jsme nejdřív vyrazili na rentgen. Ještě na chodbě jsme potkali paní doktorku Hrudkovou a ta mi říkala, že jsem v noci dostala ty nejsilnější opiáty. Pohladila mě po hlavě a řekla, že je to v ní. Vím, že psychyka dělá hodně a jelikož jsem si zažila půl roku před tím závislost na opiátech, tak vím, že je to pravda. Ale v tomhle případě jsem si to nemyslela.

Když mě dávali na stůl na RTG, tak jsem musela sakra zatnou zuby. Pak jsme jeli ještě na scintigrafii. Nevím jestli se to tak píše, ale říká určitě. Tam mě položili do takového tunelu a něco mi dali do žíly. Když se pak ten půloblouk kolem mě točil, tak viděli, jestli ve mě funguje všechno tak jak má. Myslím tím jestli ve mě proudí všechna krev správně. Ta látka, co mi dali ve mě byla vidět. Na tom nic ale nepoznali a tak jsme museli přijít ještě asi tak za tři hodiny a to vyčůraná, jinak by to přes ten močák nebylo vidět.

Další příjem

Večer se bolesti trochu uklidnily, to ale kvůli tomu, že jsem se doma z gauče vůbec nehla. Ráno jsem si zabalila věci, protože jsem věděla, že si mě tam nechají. Museli jsme nakrmit i Tomáška a zabalit věci i jemu. Termosku s horkou vodou na mlíko a prostě všechny věci k tomu potřebné. Tak a mohli jsme vyrazit.

Na to, jak to probíhal při přijetí už si nevspomínám. Vím ale, že jsem byla přijmutá na druhé patro. Což se mi nechtělo, byla jsem zvyklá na sestřičky a lékaře s páteho. Vím, že ten den mi nasadili antibiotika a nic víc se mnou nedělali. Chtěla jsem pořád něco na bolest. Během noci, jsem dostalaa 4x opiáty, ale zbytečně. Ležela jsem na posteli s pokrčenýma nohama. Když jsem začínala usínat, tak se mi nohy povolily a začaly mi padat jakoby do strany. V tu chvíli mě okamžitě vzbudila bolest. Byla to další nekonečná noc.
Ráno jsem si ještě došla na záchod, a pak už jsem zůstala sedět na posteli. I když jsem se snažila soustředit na něco jiného, tak to nešlo. Bolest byla silnější. Po chvilce přišla sanitářka a chtěla po mě, abych se šla umýt před vizitou. Odmítla jsem. Řekla jsem jí: " Já nikam nedojdu, umyji se až mi dají něco opravdu silného na bolest." Jenže to se jí nelíbilo. Musela jsem si sednout na tu jejich latrýnu, svléknout se a umýt se. Doesla mi v lavoru vodu a žínku na umytí.
Jakmile jsem byla umitá, tak akorát přišla vizita. Jenže když mě viděli na latrýně, tak si mysleli, že vykonávám potřebu :-) , a tak chtěli odejít. Moje spolubydlící je ale zastavila a vysvětlila jim, že tam jenom sedím. Pan doktor mi řekl, že mě dnes pošlou na různá vyšetření. Ještě když odcházel ze dveří, tak jsem na něj volala: " Dejte mi prosím něco na bolest."