Výběr jídla

Co se týkalo jídla, tak to pro mě byl problém. Hrozná nechuť k jídlu se samozřejmě dostavila, ale to už při té první léčbě. Jakmile sem viděla jídlo, tak už se mi zvedal žaludek. Sestřičky museli kontrolovat všechno, co jsme snědli a zapisovali to. Pak za mnou chodila paní na stravování a jídlo jsem si mohla vybírat. Nejradši jsem měla dušenou zeleninu s bramborem nebo kaší. Mléčnou rýži jsem měla ráda a teplé večeře. Jinak je to tam pořád Lučina, Lučina a zase Lučina. Teď už nemůžu Lučinu ani cítit. Kamarádky na to mají stejný názor :-).

Ale i při výběru jídla jsem jednu dobu musela dávat pozor. Jednoho dne jsem k snídani jedla rohlík a kousek toho drobku se mi zapíchlo do dásna. Půl hodiny jsem musela stát nad umyvadlem a pořád jsem plivala krev. Sestřičky mi okamžitě píchli do žíly něco proti krvácení a ještě ten den jsem dostala i destičky.

Do jídle jsem se hodně nutila. Kolikrát jsem přemýšlela nad tím, že budu raději na výživě. Nakonec jsem to ale vydržela. Sestřička mi totiž vysvětlila, že z výživy začít normálně jíst, je hrozně těžké.

Jídlo

Ani nevím jestli jsem psala co všechno jsme mohli, nebo spíš nemohli jíst. Z ovoce jsme mohli jeen loupané ovoce. Banány, mandarinky, pomeranče. Co bylo časté, tak to kompoty, ale nesměli být domácí. To kvůli tomu, že nebyla jistota jestli jsou dobře zakonzervované. Zeleninu jsme nesměli vůbec. To zase kvůli bakteriím. Ze sladkostí jsme nesměli nic co bylo s čokoládou. A zkuste si vzpomenout, kde není žádná čokoláda nebo oříšky. Jsou to jen dětské piškoty, žloutkové věnečky a máslové sušenky. Nic víc. Žádně sušené ovoce, semínka a nic podobného, tam mohou být zkrité plísně. Majonéza taky samozřejmě nesměla být. Abych nezapoměla, tak ani plísňové sýry. V těch jsou totiž živé bakterie a ty by nás mohli zabýt. Některé z těchto věcí už můžu, ale takový hermelín... Mňam, dala bych si.

Prospané vánoční svátky

Vánoční svátky jsem prospala. Zpětně si uvědomuji, že to bylo tím, že jsem byla zase na opiátech. Ale už jen 0,5ml/hod. Jak už jsem psala, mozek si ty opiáty prostě vynucoval. když mi to říkala paní doktorka Bělohlávková, tak jsem jí nevěřila a myslela si svý, ale teď jí dávám za pravdu.

U všeho se mi hrozně brzy zavírali oči. Každou chvíli jsem usnula. Vím, že se mi často stávalo, téměř každý den mezi svátkama, že jsem usnula u loupání mandarinky. Kousek šlupky jsem sloupla a usnula. Po chvilce přišla sestřička na pokoj a tím mě vzbudila. Mohla jsem tedy pokračovat v loupání mandarinky. Problém ale byl v tom, že jsem takhle tu mandarinku loupala třeba i tři hodiny. To co tedy bylo už oloupané bylo seschlé a nebylo to dobré.

Vím jen, že o těch Vánocích nic moc nedávali, takže jsem ani o nic nepřišla. Hezky jsem to prospala a tudíž mi ani nepřišlo, že mám doma být u vánočního stromečku se svým manželem a synem.

Štědrý den

Asi se budete smát, že moje přání na štědrý den byl klystýr :-). Věděla jsem, že potřebuji na záchod, ale nešlo mi to, ani čípek mi nepomohl. Před obědem mi teda sestřička donesla pytlík s vodou. Když jsem ho viděla, tak jsem jí řekla: "Jenom takovej malinkej?" Donesla totiž jen 0,25 litru. Byla jsem zvyklá na litránek. Smála se a říkala mi, že když to bude málo, tak ještě jeden doneseme.

Akorát když mi to vykapalo, někdo zaťukal na sklo. Návštěva. Teta a její přítel Franta. Vůbec jsem nevěděla, že přijedou. Asi mě nechtěli nechat na Vánoce samotnou, tak se přijeli podívat. Hrozně jsem se smála. Vysvětlila jsem jim, že pokud rychle půjdu pryč, tak ať mě omluví :-). Ale vydržela jsem to přes půl hodiny. Taky to bylo málo. S návštěvou jsem si hezky popovídala. Donesli mi i dárky. Dostala jsem kosmetiku a hezkou noční košili ze žirafou. Teď už ty noční košile jsou všude, ale tehdy to nikde neměli. Cukroví teta taky dovezla, ale sestřičkám. To mě taky potěšilo. Přeci jen jsou tam ty sestřičky hrozně moc důležité.

Potom co odjeli, jsem si nechala donést ještě jeden klystýr. Tentokrát sestřička donesla půl litru :-). Ani nevím, jestli mi to pomohlo, ale asi jo. Protože pak už jsem si o žádný neříkala.

Večeři jsme měli sváteční Ve folii šunkový salám, plátkový sýr a trochu zeleniny. Na té zelenině jsem si opravdu pochutnala. Normálně jsme jí tam totiž nemohli jíst.

Den po transplantaci

Toho 22.12.2007 ráno za mnou přišel docent Žák a ptal se mě, jak se cítím po transplantaci. Řekla jsem mu, že nijak zvláštně. odešel a po chvilce se vrátil zpět: "Krásnou buněčnou kostní dřeň máš. Z Bavorska a dárci je 27 let." To bylo poprvé a naposledy, co jsem se dozvěděla něco o dárci. Udělalo mi to hroznou radost. Už jenom to, že přišel docent Žák. Ten den v práci totiž vůbec neměl být. Myslím, že to byla dokonce i sobota. Na něm je totiž vidět, jak žije svojí prací. Nikdy jsem nepoznala lepšího lékaře než je on. Vím, že se mu můžu svěřit úplně se vším a že mě nikdy neodbude. Na hematologii ale jsou všichni doktoři perfektní. Myslím si ale, že to bude asi tím oborem. Asi by to nemohl dělat někdo, kdo k tomu nemá vztah. Jsou tam perfektní všichni.

Samotná transplantace

Asi týden před termínem mojí transplantace dávali ve zprávách, jak se vybouralo auto přepravující orgány na transplantaci. Konkrétně to byla ledvina. Při té nehodě se narušil box, ve kterém se ledvina převážela. Takže ledvina už se nedala použít. To bylo něco pro mě. Už jsem viděla, jak spadlo letadlo a nebo nabourala sanitka. Vím, že tyhle televizní noviny mě znepokojili.

Věděla jsem, že odběr kostní dřeně u dárce je 21.12.2007. Od sestřiček jsem věděla, že letadlo přiletí z Německa do Plzně okolo desáté večerní. Pak sanitkou kostní dřeň putovala hnedka ke mě. Z Německa přiletěla kostní dřeň i pro jinou paní, která ležela na transplantačním oddělení se mnou.

Den transplantace se značí jako nula. Před transplantací je ještě příprava, to jsou čísla -5, -4, -3,... Příprava je formou imunosupresiv. Bílé krvinky se musí vymlátit úplně na nulu. A teprve potom se mohla dát nová kostní dřeň. Po té staré a nemocné, tam nesmí zůstat ani památky. Já osobně jsem měla hroznou výhodu v tom, že jsem už měla nefungující kostní dřeň, takže přípravy byli úplně minimální. Ten kdo má ale bílé krvinky v normě má drsnou chemoterapii. Samí zvracení a průjem. To si můžete přečíst na blogu mé kamarádky Petry. Pro mě se vůbec nic nedělo, přišlo mi to pořád stejné.

Dne 22.12.2007 o půl druhé ráno mě sestřička vzbudila, že mi dá vykapat kostní dřeň. Ospale jsem koukla na to, že to jsou dva pytlíky. Vypadá to jako krev a pouští se to žilou taky jako krev. Hodně lidí se mě totiž ptalo, jak se ta transplantace dělá. Ještě v noci, hned jak mi to sestřička dala vykapat, jsem musela napsat mamce zprávu, že už je to tam. Chtěla to napsat i když to bylo v noci.

Psalo mi i hodně kamarádek SMSky, aby to dobře dopadlo a že mi drží pěsti. Až když jde do tuhého, člověk pozná kolik má kolem sebe kamarádů. A já jich mám hodně a jsem za ně moc vděčná. A moc jim všem za to děkuji, že mě psychicky podporovali. Ani netušíte, jak moc to pro mě bylo důležité.

Stěhování

Po porodu jsem si říkala, že do konce říjne budu doma, pak do konce listopadu a potom jsem myslela do Vánoc. Když už ale Vánoce byly tady, tak mi to vůbec nevadilo. Ani mi to nepřišlo, že jsou Vánoce. Podzim jsem viděla jen z okna, natož aby byly Vánoce. Sestřičky už na první adventní neděli ozdobili stromeček na chodbu. To byla asi jediná věc, která tam byla Vánoční.

Ještě před Vánocemi a mají transplantací jsme se stěhovali na sedmé patro. Šesté patro se malovalo a důkladně gruntovalo. Musela jsem si pěkně všechno zabalit, aby jsme mohli vyrazit. Když jsme byli na chodbě, tak to pro mě byla krása. Pro mě to byl krásný čerství vzduch, i když úplně čerství nebyl :-). Na sedmém patře jsem ale dostala pokoj číslo tři. Veliký pokoj a malé návštěvní okno u kterého si návštěva nemohla ani pořádně sednout.

Dárce

Už bylo tak nějak jasné, že léčba nezabrala. Docent Žák pro mě sice už v létě našel dárce, ale ten nepřipadal v úvahu. Dal si totiž piercing a to pak je na půl roku vyřazen z registru. Byl to muž, kterému bylo v té době 39 let.

Měla jsem ale hrozně veliké štěstí. Z Německa se ozvali, že mají pro mě dva dárce. Myslím si, že to byli sestry. Protože obě se mnou byli shodné na 100%. Jedna z nich měla dokonce i stejnou krevní skupinu, takže se ozvali té. Krevní skupina je jinak to poslední na co se kouká. Nejdůležitější jsou genetické body. Teď jsem někde v časopise četla, že hledat pro někoho dárce, je horší, než hledat jehlu v kupce sena. Docela mě to překvapilo. A hlavně utvrdilo v tom, že jsem měla opravdu veliké štěstí.

Nastalo hrozně dlouhé čekání. Dárci se dělali testy snad na všechno. Museli jí prolézt skrz na skrz. Takže jsem byla nervózní z toho, že jsem měla strach, aby bylo vše v pořádku. Naštěstí bylo. Když se vědělo, že je vše v pořádku, tak docent Žák navrhl tři termíny pro dárce, kdy by mohl jít darovat. A jeden z nich si musí vybrat. Do té doby jsem ani nevěděla, že se to takhle dělá. Od sestřičky jsem věděla že termíny jsou 13.12.2007, 21.12.2007 a 3.1.2008. Moc jsem si přála aby to byl ten první. I když datum 13. mě děsil. Dárce si vybral ten prostřední.

Odvykačka

Ze začátku když jsem byla na opiátech, tak mi sestřičky říkali, že by bylo dobře co nejdřív je vysadit. V duchu jsem se tomu smála. "Přeci ze mě za takovou chvilku nemůže být feťák." říkala jsem si. Ale měli pravdu. Jednou už mi je vysadili, ale odpoledne mě začal ten konečník zase hodně bolet a proto mi je vrátili. Teď už vím, že jsem to měla raději vydržet. Asi tak 14 dní na to, mi je během dvou dnů vysadili. Jedno ráno už mi šlo do žíly jen 0,3ml/hod, a tak jsem sestřičce řekla, aby to už vypnula. Ten den, přijel na návštěvu Jirka. Bolest sice byla cítit, ale dalo se to vydržet. Povídali jsme si s Jirkou a tak jsem na to tolik nemyslela. Jenže odešel a ono to začalo. Deprese jako hrom. Brečela jsem a brečela. Sestřička mi šla dát antibiotika a když mě viděla, tak řekla: "Tak koukám, že to na Vás už dopadlo." Poprosila jsem jí, aby mi dala něco na uklidnění. Brečela jsem snad hodinu, ale pomohlo mi to. A bolesti, ty byly taky. Tělo chtělo várku opiátů, a tak pro to dělalo všechno. Večer jsem dostala prášek na spaní, abych usnula. Ale oni na mě nějak nepůsobí :-). Spala jsem tvrdě jen asi 3 až 4 hodiny, a pak už jsem zase byla vzhůru.

Ten první den po vysazení opiátů byl fakt hrozný. Dokud jsem si to nezažila, tak bych nevěřila tomu, že se člověk může stát tak brzy závyslím. A odvykačka taky hrůza. Každopádně už chápu, proč to feťáci mají tak těžké přestat s drogami.