Další týden

Pak to nějak utíkalo pořád stejně. Dopoledne s Jirkou a s Tomáškem. Okolo třetí přišla babička z práce a od té doby až do osmi, jsem byla s ní a s Tomáškem doma. Jirka jezdil pracovat na náš domeček.

Píšu pořád babička, je to ale moje tchyně. Někdy během této doby mi babička nabídla tykání. Vůbec mi to nešlo ze začátku přes pusu. Jsem moc ráda, že jí máme. A hlavně jí moc děkuji, že nám tak moc pomohla.

Odpoledne babička chodila na procházku, pokud bylo přijatelně. Okolo půl sedmé Tomáška vykoupala, udělala mu mlíčko a dala ho spinkat. Jenže takhle večer se mu nikdy nechtělo usnout. Jako kdyby čekal na Jirku, až se vrátí z domečku. Jirka mu pak musel udělat ještě jednou mlíčko a teprve pak usnul.

První krmení

Tak tohle je naše první krmení. Sluší nám, že jo? Taky mě pěkně vždycky bolela ruka od toho, jak na mě ležel.

Starání o Toma

Tak tohle bylo jedno z mých prvních kocání. Pokoušela jsem se Jirkovi pomáhat alespoň přebalovat, než udělá mlíčko. Jenže jsem se hrozně bála, že mu ublížím. Teď už vím, že děti jsou jako z gumy :-). Hodně práce mi dalo oblékání. Vůbec jsem nevěděla jak na to. Jirka mi musel všechno ukazovat a vysvětlovat.

Nejvíc jsem si asi vyslechla u toho, že ho špatně beru a při kocání špatně držím. Pořád to bylo: "Pozor na hlavičku!" Ale věděla jsem, že musím mlčet. Poslouchala jsem a neodporovala.
V té době předělával chodbu u nás doma. A po týdnu jsem mu říkala, aby klidně jel, že Tomáška zvládnu přebalit a nakrmit, ale nikdy nejel. Bál se, že to nezvládnu.V té době, jsem si ale myslela, že to zmáknu. Stejně pořád spal. Odjel asi až po 14ti dnech, a to jen asi na tři hodiny.

Menstruace

V neděli večer jsem začala trochu krvácet, začínající menstruace. Radost sem z toho rozhodně neměla, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Spalo se mi hodně špatně. Už k ránu jsem si všimla, že menstruace je pořad silnější a silnější. Jirku jsem upozornila na to, že jestli to bude ještě dvě hodiny takové, tak že pojedeme asi do Hradce. Bylo to hrozný, Pomalu jsem se nemohla ani pohnout. Ideální by bylo, posadit se na záchod a být tam, dokud to nepřestane.

Volala jsem do HK na hematologii. Bylo mi řečeno, že bude lepší když přijedeme, aby se koukli na krevní obraz. Nakrmili jsme Tomáška a vyrazili. Na hematologii si mě vzal pan doktor Radocha. Poslal mě na odběr krve a poslal mě na gynekologii. Odebrali mi tedy krev a Jirka mě odvezl na gynekologii. Na kartotéce jsem jim dala doporučení. Pan doktor byl zrovna na obědě, takže jsem musela čekat. Čekala jsem necelou hodinu. V té době jsem byla dvakrát na záchodě. Když přišel, tak si mě hned vzal do ordinace. K mému překvapení, mě chtěl vyšetřit. No nebudu to tady raději rozvádět, ale ženy si to určitě umí představit. No hrůza děs.

Vysvětlil mi, že jsem vysadila Orgametril a že tím je to krvácení. Dostala jsem dvě injekce do prdýlky proti krvácení. Dál mě předepsal hormonální léčbu Orgametril a Exacil na zastavení krvácení. Do třech dnů by to mělo skoro přestat. Orgametril jsem ale měla brát i nadále, dokud se mi nesrovná menstruace. Prý to bude dlouhá léčba, asi tak půl roku. Zas tak dlouhá ale nebyla. Po dvou měsících mi Orgametril museli vysadit, protože jsem měla horší jaterní testy.

Vrátili jsme se zpátky na hematologii. Jirka si šel pro párek v rohlíku a já čekala s Tomáškem na chodbě. Najednou tam vešel docent Žák. Vysvětlila jsem mu situaci. A on řekl: "Jak to, že mě nezavolali." Jenže mě bylo řečeno, že tam není. V tu chvíli přišel pan doktor Radocha a říkal, že můj krevní obraz je nádherný. "Skoro jako normální zdravej člověk." Udělalo mi to radost. Zrovna jsem se tedy i s docentem Žákem domluvila, aby mi odebrali krev na všechny testy už ten den. Měla jsem tam totiž jít k němu na kontrolu hned druhý den.

Takže i přesto, že jsem si zabalila věci, že si mě tam nechají, jsem odfrčela zase domů. Menstruace opravdu asi během třech až pěti dnů přestala.

První víkend doma

Hned první den dopoledne jsem si říkala, že babičce doma pomůžu. Chtěla jsem umýt alespoň nádobí. Jenže asi po třech minutách sem to vzdala. Bolel mě krk a záda. Takže jsem si šla hnedka lehnout.

K obědu nám babička vždycky něco nachystala. Jirka pak uvařil jenom přílohu. Nechtěla jsem vůbec jíst. Neměla jsem na nic chuť. Jediný co jsem tak nějak jedla byl rohlík s máslem a se solí. Musela jsem se přemáhat k jídlu. A hlavně jsem hrozně chtěla jít do obchodu, abych si mohla něco vybrat sama. Něco co okouzlí mé oči a něco, na co budu mít chuť. Jenže jakmile jsem řekla, že chci jít ven, tak byl oheň na střeše. Jednali se mnou jako s malým dítětem. Bylo to hrozný, být doma takhle zavřená.

Jirka byl taky odtažitý. Když jsme vedle sebe seděli na gauči, tak jsem ho chytla za ruku. Okamžitě se mi vytrhl. To abych něco nechytla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že stejně saháme na stejné věci. Kliky u dveří, kohoutky u umyvadla a spousty dalších věcí. Ale stejně mě prostě za tu ruku nechytl. Přišla jsem si jako prašivá. Každý se mě stranil. Vím, že v této době je člověk hodně náchylný, jenže psychická podpora je taky zapotřebí. Když mě propouštěli z nemocnice, tak jsem si myslela, že to po psychické stránce bude naprosto v pohodě. Ale opak byl pravdou.

První noc doma

Večer jsme si šli lehnout. Jirka měl rozsvícenou lampičku, že je na to Tomášek prý zvyklí. Jenže mě to světlo vadilo. Teda i když lampička nesvítila, tak se mi spalo špatně. Pořád jsem se převalovala. Jakmile Tomášek trochu zakňoural, tak Jirka okamžitě zpozorněl. Nikdy bych neřekla, že i chlap pak bude mít takový instinkt. A to zrovna Jirka, kterého jen tak něco nevzbudilo. V noci ještě ke všemu vstával a Staral se o Toma. Přebalit, udělat mu mlíčko a nakrmit ho. Přišlo mi, že jsem vždycky usnula jen na půl hoďky a Tomášek se probudil.

Tahle fotečka je první, co máme s Tomáškem společnou. Bylo to moje první ráno doma. Tomášek brečel a Tak jsem řekla Jirkovi, aby mi ho dal do postele, než udělá mlíčko. Snažila jsem se ho uklidnit, ale marně. Teprve až přišel tatínek s lahví a vzal si ho do náruče, tak bylo ticho.

První chvíle doma

Zaparkovali jsme v Žamberku před panelákem. Vystoupili a pomalu šli ke vchodu. Ze schodů dolů se mi jít nechtělo a tak jsme vyrazili směrem nahoru. Když jsme byli v přízemí, tak Jirka chtěl přivolat výtah. Nechtěla jsem ale. Babička bydlí v prvním patře, tak jsem si řekla, že tam přeci dojdu. Jakmile jsme byli v mezi patře, tak jsem si všimla, že babičky sousedka stojí ve dveřích a povídá si s nějakým pánem(po chvilce jsem se dozvěděla, že to je její syn). Okamžitě nás zaregistrovali a přestali si povídat. Paní povídala: "Měli jste jet výtahem, vždyť od toho tu je." Jen jsme slušně pozdravili a šli ke dveřím. Ještě jsem si všimla stihnout, že sousedka se svým synem zahučeli k ní domů. Měli toho asi hodně na rozebírání, po tom co mě viděli.

Jirka mi rozvázal tkaničky a mohli jsme jít domů. První cesta byla do koupelny, abych si umyla ruce, pak jsem vyrazila do obýváku. Tomášek ležel na zádech na gauči a vedle něj byla babička. Jirka si hned vzal Tomáška a muckal se s ním. Nosil ho po obýváku a bylo na něm vidět, jak je z něj hrdej tatík. Sedla sem si na gauč a hned se opřela. Ta cesta mě unavila. Tím jak jsem se snažila držet hlavu v autě, tak mě pak bolel celý krk. Musela jsem si tu hlavu prostě opřít.

Bylo divný sedět vedle Toma. Neměla jsem k němu žádný cit. Jen jsem věděla, že je to moje dítě. "Já už jsem matka.", říkala jsem si. Znělo to divně. Najednou jsme byli tři a ne dva. Babička říkala Jirkovi co Tomášek všechno dělal, kolik toho snědl, kolikrát kakal, ... Říkala jsem si, že jsou prostě divný. Než divný, spíš poprděný. Za tyhle myšlenky jsem se ale cítila hrozně. Pořád jsem si říkala, že jsem špatná matka. A zároveň jsem se uklidňovala, že všechno přeci časem přijde.

Propuštění

Nemohla jsem ani dospat, bála jsem nervózní. nasnídala jsem se, osprchovala, vyčistila zuby a pomalu jsem se mohla balit. Věděla jsem, že Jirka přijede odpoledne. Musel počkat na to, až babička přijde z práce, aby pohlídala Tomáška. Přišlo mi to jako nekonečné čekání. Koukala jsem na televizi a přitom jsem jí ani pořádně nevnímala. Neustále jsem přemýšlela, jaký to doma asi bude.

Babička přišla domů asi kolem dvanácté. Jirka se najedl a jel k nám domů. Nakázala jsem mu totiž, aby se stavil u nás doma a vzal mi ty nejširší kalhoty co doma mám. Teprve pak vyrazil za mnou do Hradce.

Ležela jsem na posteli, odpojená od všech přístrojů. Bylo to divný, jít na záchod a nemít sebou svého věrného kamaráda. Tím myslím stojan :-). Hodně práce mi taky dalo zavázání šátku na hlavu. Měl totiž obdélníkový tvar a to bylo za trest. Ale asi po deseti minutách se zdařilo.

Najednou někdo ťuká na sklo. Jirka, se smíchem na tváři. Sestřičky mi donesli oblečení, které Jirka dovezl. Než jsem se oblékla, tak Jirka odnesl věci do auta. Byly to dvě plné igelitky a k tomu batůžek. No taky jsem tam nějakou dobu byla, každopádně to bylo poznat.

Od pana doktora jsem dostala propouštěcí zprávu a recepty na léky. Myslím, že jich bylo osm nebo devět. Rozloučila jsem se a šla pomalu do šatny, kde jsem si vzala boty a pomalu šla na chodbu. Tam už byl Jirka. Chytla jsem se ho za ruku a šli jsme k výtahu. Když jsme v přízemí vyšli z výtahu, tak mě ofouknul krásný čerstvý vzduch. Užívala jsem si to a to pořádně. Pomalu jsme došli k autu a jeli jsme do lékárny. Pro léky šel Jirka, já byla ráda, že sedím. Hrozně sem se smála, když jsem ho viděla jít zpátky. Taštičku měl úplně narvanou lékama. Tak a vyrazili jsme domů. Teda domů ke tchyni, kde jsme dočasně bydleli.

Rozhodnutí o propuštění

Pamatuji si, že jeden den tam bylo hrozné haló. Od sestřiček jsem věděla, že tam nějaká paní chtěla podepsat reverz. Ale kdyby jela domů, tak by to nepřežila. Nakonec prý přijel někdo z rodiny a ukecal jí, aby tam zůstala. Asi po měsíci jsem zjistila, že je to Péťa, ta co píše taky blog http://www.kostnidren-petra.blogspot.com/ , to kdyby jste chtěli mrknout. Píše tam o tom totiž taky.

Tak nějak to začalo hodně utíkat. Bílé krvinky rostly jako o závod. A najednou přišel docent Žák a řekl mi, že mě pustí domů. Prý jak se nám to bude hodit. Bylo úterý 15.1.2008 když mi to řekl. Domů jsem jela ale až 17. ve čtvrtek. První věc co mi řekl po tom, že půjdu domů bylo: "Co se týká pohlavního styku, tak jedině s kondomem. To kvůli infekci." Když odešel, tak jsem se tomu hrozně smála. Sex bylo to poslední co mě zajímalo.

Nejdřív jsem z toho měla hroznou radost, že pojedu domů, ale pak jsem začala mít strach. Strach z toho, jaký to doma bude. Můj momentální domov byl totiž v nemocnici a moje rodina lékaři, sestřičky, sanitářka a uklizečka.

Od té doby, co se vědělo, že už mě pustí, se se mnou chodili loučit doktoři i sestřičky a přáli mi hlavně hodně zdravíčka. Každý z nich si myslel, že se domů těším a hrozně se divili, že ne.

Tety přítel, který tam za mnou pravidelně chodil, mi den před propuštěním donesl krásný hrníček a na něm je napsáno: "Hrníček splněných přání."

Návštěva babičky

Věděla jsem, že minimálně deset dní po transplantaci se nic dít nebude. Tak to jsem se sestřiček ani neptala jaký je krevní obraz. Přiznávám se, že ani nevím kolikátý den se to konečně začalo lepšit. Pro podporu bílých krvinek jsme do žíly dostávali Neupogen. Počítala jsem s tím, že se domů dostanu stejně až asi v únoru.

Když už se bílé krvinky začali tvořit, tak už to šlo hrozně rychle nahoru. To byla známka toho, že kostní dřeň se ujala. Byl to krásný pocit, vědět, že teď už to bude jen a jen lepší a že už hůř nebude.

Na začátku ledna už jsem vážila 63kg, ale během dvou dnů jsem nabrala na 70kg. Začala jsem zadržovat vodu. Měla jsem hrozně oteklé nohy. Až tak moc, že mi babička musela koupit nové bačkory:-). Jedna byla oteklá víc a bylo nepříjemné na ní šlapat. Tehdy jsem si vzpomněla, že moje první spolubydlící v HK měla taky hrozně oteklé nohy. Říkala jsem si, že to jsem nikdy nezažila a že to musí být nepříjemné. Nikdy by mě ale nenapadlo, že za půl roku budu mít to samé. Jak jí pak noha splaskávala, tak se jí olupovala kůže. Hezký pohled to nebyl. Těch sedm kilo jsem dostávala dlouho dolů.

Když za mnou byla bybička, tak s Jirkou dovezli i Tomáška. Byl tam totiž na očkování, myslím. Přišli zrovna kolem oběda. Přes sklo jsem viděla, jak na mě babička divně kouká. Prý proto, jak se mi hrozně klepou ruce. Když jsem byla doma, tak mi říkala, že si myslela, že se snad ani nenajím. Že tím klepáním mi dřív všechno z příboru spadne, než to dám do pusy. Je fakt, že jsem musela jíst přímo nad miskou polívku. Asi by polívka jinak byla všude. Ale člověk si tam tak nějak zvykne na všechno. A tohle už jsem brala jako drobnost.

Vlasy

Asi tak okolo šestého ledna jsem si všimla, že mi padají trochu víc vlasy. Hlavně když jsem si myla hlavu. Takže jsem se rozhodla, že půjdu do hola. Se sanitářkou jsme to museli naplánovat, to aby měla čas. Mašinka na sedmém patře nefungovala, takže si musela půjčit ze šestého.

Během chviličky bylo po všem. Měla jsem z toho srandu. Konečně jsem byla jako všichni ostatní. Krásně holohlavá.

Budete se asi divit, ale i přesto, že je na izolaci udržovaných 26 stupňů, mě byla občas na hlavu zima. Stačilo aby klimatizace zafoukala na můj krk a za uši a už jsem se celá oklepala :-). Hlavně byla výhoda, že s tím nebyly žádné starosti. Kolikrát si i teď vzpomenu, jaká to byla pohodička.