Hned první den dopoledne jsem si říkala, že babičce doma pomůžu. Chtěla jsem umýt alespoň nádobí. Jenže asi po třech minutách sem to vzdala. Bolel mě krk a záda. Takže jsem si šla hnedka lehnout.
K obědu nám babička vždycky něco nachystala. Jirka pak uvařil jenom přílohu. Nechtěla jsem vůbec jíst. Neměla jsem na nic chuť. Jediný co jsem tak nějak jedla byl rohlík s máslem a se solí. Musela jsem se přemáhat k jídlu. A hlavně jsem hrozně chtěla jít do obchodu, abych si mohla něco vybrat sama. Něco co okouzlí mé oči a něco, na co budu mít chuť. Jenže jakmile jsem řekla, že chci jít ven, tak byl oheň na střeše. Jednali se mnou jako s malým dítětem. Bylo to hrozný, být doma takhle zavřená.
Jirka byl taky odtažitý. Když jsme vedle sebe seděli na gauči, tak jsem ho chytla za ruku. Okamžitě se mi vytrhl. To abych něco nechytla. Snažila jsem se mu vysvětlit, že stejně saháme na stejné věci. Kliky u dveří, kohoutky u umyvadla a spousty dalších věcí. Ale stejně mě prostě za tu ruku nechytl. Přišla jsem si jako prašivá. Každý se mě stranil. Vím, že v této době je člověk hodně náchylný, jenže psychická podpora je taky zapotřebí. Když mě propouštěli z nemocnice, tak jsem si myslela, že to po psychické stránce bude naprosto v pohodě. Ale opak byl pravdou.
Žádné komentáře:
Okomentovat