Další bolesti

Asi tři dny po propuštění mě zase začala pobolívat kyčel. Snažila jsem se pak šetřit. Věděla jsem, že jakmile to přepísknu, tak večer nebudu spát. Kolikrát jsem musela v noci odejít z ložnice, pustit si televizi v obýváku a pořádně se vybrečet. Myslím z té bolesti. Věděla jsem, že mi žádný prášky na to nepomohou, tak jsem žádné ani nebrala. Bylo to zoufalství. A pořád jsem si říkala proč? Kdy už bude konec?

25.3.2008 jsem šla nakontrolu do HK. Docentu Žákovi se nelíbyla moc moje krev a tak mi nasadil antibiotika. To aby si mě pokryl, kdyby náhodou se něco dělo. Jeli jseme domů. Jenže kyčle mě pomalu boleli víc a víc.

31.3 2008 jsem si domů pozvala kamarádku s její holčičkou. Má totiž a půl roku starší holčinu než je Tom. Jenže jsem si je ani pořádně neužila. Bolestí jsem se nemohla ani pořádně soustředit na to co Katka říká. Naštěstí to chápala, sama totiž měla a má problémy s kyčlema. Bylo to pondělí a já věděla, že druhý den pojedeme na kontrolu do HK. Jenže už to bylo k nevydržení, a tak jsem volala do HK. Jenže paní doktorka mi říkala, abych to skusila vydržet, že druhý den jdu na kontrolu. Bylo mi do breku. Nedošla jsem si sama ani na záchod. Jirkovi jsem nařídila mi donést násadu od koštěte :-) To abych se měla o co opírat.

Propuštění a další týdny

V nemocnici jsem byla jen týden. Antibiotika mi perfektně pomohly. Nějak jsem se dál nezabývala tím, že mě bolely kyčle. Petru boleli taky. A jelikož jsme byli stejně transplantované, ve stejnou dobu jsme měli tu reakci kostní dřeně, tak jsem brala jako samozřejmost, že to k tomu prostě patři.

Myslím, že v tomto týdnu už jsme se konečně přestěhovali k nám domů do domečku. No ale hrůza děs. Všude samej bordel. Vidět to hematologové, tak je asi klepne :-). Postupně jsem doma uklízela a všechno umývala. Vymalováno sice bylo, ale i s futrama a dveřma. A to na nich byl i štuk. Pamatuju si, že ten šel nejhůř dolů. Musela jsem jít vždycky do dřepu. Jenže jak jsem byla ochablá, tak jsem se z toho dřepu nemohla zvednout. Takže jsem se chytala všeho možného, co bylo okolo. Když k nám poprvé přijela bybička (tchýně), tak řekla: "Kdybych věděla, že to tu máte takové, tak bych Vám řekla, aby jste zůstali u mě." Nám bylo ale blbý být u babičky tak dlouho a hlavně jsme se těšili do svýho domečku.

Pomalu jsem nabýrala sílu a říkala si, že už bude jen a jen líp. Chodili jsme s Tomáškem ven na procházky. Doma jsem se snažila dělat všechno tak, jako normální zdravá matka.

Martina

Z Martiny taky potom vylezlo, že jí sice transplantace čeká, ale že pro ní nemají dárce. Postupně jsem se dozvěděla, že svojí diagnozu ví teprve dva až tři měsíce. Až po dlouhé době jsem se taky dozvěděla, že jí docent Žák řekl, že kdyby do týdne nepřišla, tak že by umřela. A rodičům řekl, že přišla tak pozdě, že jí nedává téměř žádnou šanci. Doufám Marti, že nevadí, že jsem to sem takhle napsala, ale musím zdůraznit, jak jsi to neměla a nemáš lehké a jak je důležité v životě bojovat a že se to vyplácí. Byli jsme spolu na pokoji jen dva dny, ale připadalo mi, že se známe roky. Chtěla jsem aby Martina taky psala svůj blog, ale nějak se mi jí nedaří přesvědčit. Petra už ho píše, já taky  a ty Marti nic. Každý ten příběh je o něčem jiném a defakto o tom stejném. Prostě jsme každý originál :-)

Setkání s kamarádkama

Bylo to úterý a mě boleli trochu i kyčle, teda hlavně ta levá. Nasadili mi antibiotika do žíly. Během dvou dnů bolesti přestaly a já zase mohla trajdat. Chodila jsem si hezky nakupovat do kantýny lahůdky, samozřejmě v malé míře. To kvůli té cukrovce.

Ten týden co jsem tam ležela jsem poznala Martinu. Bylo na ní vidět, že se jí tam vůbec nechce. Snažila jsem se jí rozesmát. Vyprávěla jsem jí, jak jsem se tam vdávala a různý zážitky. Pověděla mi, že jí taky čeká transplantace. Po delším vyprávění jsem zjistila, že má Akutní leukemii. Je jí teprve 33 let a nemá svoje děti. Je to hrozné být v takové situaci "sám". I když sama nebyla. Má přítele, ale takovéhle věci prostě se vztahem zamávají. Na její mamince bylo vidět, jak na ní kouká se strašnou lítostí. Nesnáším lítost!!!! A hlavně nikdy nikomu nepomůže. K takovým lidem se musíte chovat jako by se nic nedělo. To aby alespoň na chvilku zapomněli. S Martinou jsme si rozuměli a doteď si voláme. Je to holčina s VELIKÝM SRDCEM.

V tu dobu tam taky ležela moje kamarádka Petra, to je ta, se kterou jsme tam leželi naposledy. Byla na jiném pokoji. Když jsem to zjistila, tak jsem jí šla navštívit. Koukala jako puk. No cítila jsem se tam bezvadně, jako doma. Byla jsem mezi svýma a nemusela řešit to, že mě přijde je to doma úplně vzhůru nohama. Tím myslím naše manželství.

Kontrola 11.3 2008

Pak ten čas nějak utíkal. Konečně už jsem si mohla na nákup a trochu se mi vracela chuť k jídlu. Občas jsem jezdili k nám domů na domeček aby jsme to tam dali do kupy a mohli už bydlet sami. Vždycky když jsem tam jela, tak jsem pak večer přijela jako spráskanej pes. Ale byl to bezva pocit, že už konečně něco dělám.

Už jsme si naplánovali, že se tam i přestěhujeme. I když tam byl děsný nepořádek. Jirka tam totiž pořád řezal něco flexou a pak štukoval a maloval. Jenže jsme jeli 11.3. 2008 na kontrolu na hematologii. Na řadu jsem šla jako poslední. A k mému překvapení mi docent Žák řekl, že si mě tam nechá. Krev nedopadla asi dobře, chtěl mít prostě jistotu. Nic jsem sebou neměla zabaleného, takže Jirka musel druhý den přijet a přivézt mi věci.