Bylo to úterý a mě boleli trochu i kyčle, teda hlavně ta levá. Nasadili mi antibiotika do žíly. Během dvou dnů bolesti přestaly a já zase mohla trajdat. Chodila jsem si hezky nakupovat do kantýny lahůdky, samozřejmě v malé míře. To kvůli té cukrovce.
Ten týden co jsem tam ležela jsem poznala Martinu. Bylo na ní vidět, že se jí tam vůbec nechce. Snažila jsem se jí rozesmát. Vyprávěla jsem jí, jak jsem se tam vdávala a různý zážitky. Pověděla mi, že jí taky čeká transplantace. Po delším vyprávění jsem zjistila, že má Akutní leukemii. Je jí teprve 33 let a nemá svoje děti. Je to hrozné být v takové situaci "sám". I když sama nebyla. Má přítele, ale takovéhle věci prostě se vztahem zamávají. Na její mamince bylo vidět, jak na ní kouká se strašnou lítostí. Nesnáším lítost!!!! A hlavně nikdy nikomu nepomůže. K takovým lidem se musíte chovat jako by se nic nedělo. To aby alespoň na chvilku zapomněli. S Martinou jsme si rozuměli a doteď si voláme. Je to holčina s VELIKÝM SRDCEM.
V tu dobu tam taky ležela moje kamarádka Petra, to je ta, se kterou jsme tam leželi naposledy. Byla na jiném pokoji. Když jsem to zjistila, tak jsem jí šla navštívit. Koukala jako puk. No cítila jsem se tam bezvadně, jako doma. Byla jsem mezi svýma a nemusela řešit to, že mě přijde je to doma úplně vzhůru nohama. Tím myslím naše manželství.
Žádné komentáře:
Okomentovat