Omluva

Moooooc moc a moc se omlouvám, za tak dlouhou pauzu v psaní. Až dneska jsem si všimla, že posledních pár dnů je větší návštěvnost (asi díky kampani na Nově), a tak Vám napíšu něco o svém momentálním stavu :-) . A taky důvod, proč je taková dlouho pauza v psaní. Budu se snažit to co nejdřív dopsat.

JSEM TĚHOTNÁ!!!!!! Tak to je asi ta nejdůležitější zprávička :-) . Termín je na Silvestra :-D . Co se týká zdravotního stavu, tak je zatím všechno tak jak má být. Samozřejmě zaťukávám. Nebudu totiž tvrdit, že strach nemám, že se něco vyvrbý. Ale hematolog mi říkal, že kdyby se něco mělo dít s kostní dření, tak že už by se to projevilo. No a Silvestr už je za chvíli, takže už to nějak doklepeme :-) . 

Taky se mi povedlo na začátku roku najít takovou malou prácičku a moc mě to baví. Rodina mi říkala, že jakmile si půjdu shánět práci, tak že nikde neprojdu zdravotní prohlídkou. Bohužel mají asi pravdu :-( . Ale u nás na vesnici odešel účetní a já šla tvrdě do toho, že tu práci chci :-) . Je to sice na pár hodin měsíčně, ale moc mě to baví a taky si odpočinu od toho našeho malýho čtyřletýho draka :-D . Je to totiž hroznej živel. To je právě další důvod proč sem dlouho nic nenapsala. Nenechá mě chvíli v kludu. A jakmile sednu k počítači, tak ho mám na klíně. Ale slibuju, že se pokusím polepšit :-) 

Jinak co se týká zapsání do registru, tak doufám a moc si přeju, aby Vás bylo co nejvíce. Je to opravdu zapotřebí. Jsem vděčná za každého človíčka, co se přihlásí a dá naději někomu na uzdravení. Hodně lidí se toho bojí, že je to bolestivé a že je to ohrozí na životě. Ale to není pravda. Myslím, že pro zapsání do registru je zapotřebí jen jedna nebo dvě zkumavky krve.

Přeji Vám krásný den.

Verča

Léto a podzim 2008

       V rámci možností jsem si léto užila. Tomášek se začal stavět na nohy a cupitat doma :-) . Jen jsem ho nemohla tak moc hlídat, nějak to nešlo s tou mojí hybností :-( .

       V září jsem byla opět na RTG s kyčlemi, a tam už bylo vidět, jak je kyčelní hlavice zdeformovaná. Takže se muselo počkat jenom na to, až budu zaléčená na TBC a hurá pro nový státní kyčle :-).

       V říjnu Tomík slavil první narozeniny. Moooc jsme si to užili. Najednou si člověk uvědomí, jak rychle to letí. Samozřejmě jsem si vzpomněla, jak mi bylo před porodem a po porudu :-).

        Bolesti kyčlí už se stupňovali. Přišlo mi to nekonečně dlouhé, to čekaní na operaci. Od listopadu už jsem nechodila ani ven, nejezdila na nákupy, prostě nic se mi nechtělo a ani to nešlo. Na začátku prosince se pomalu stupňovali deprese. Ráno jsem vstala a už jsem brečela. Celé dny jsem mohla jenom sedět na gauči s nohama na stole. Po pár dnech jsem se rozhodla jít k obvodnímu, aby mi napsal antidepresiva. "Bylo by divné, aby jste to zvládla bez antidepresiv, po tom všem co máte za sebou." Tak nějak zněli slova mého obvodního :-). Dostala jsem jedny u kterých je nástup až po třech týdnech. Do té doby jsem brala ještě druhé, které zabírali okamžitě. A to bylo taky znát. Hodně času jsem prospala. Vánoce jsem neřešila. Žádný vánoční úklid, lítání po obchodě. Na Štědrý den jsem ve čtyři hodiny odpoledne dala na stůl vánoční ubrus a udělala řízky s klobásou. Opravdu žádný stres, po těch práškách :-D. A hlavně mi opravdu bylo líp a rychleji to utíkalo ;-).

A zase ty kyčle ....

Doma jsem se nešetřila. I když jsem měla. Jenže pak na konci června mě pomalu začali bolet zase kyčle. Objednala jsem se na ortopedii do Hradce, aby na mě koukli. No a aby mi vytáhli vodu z kyčlí. Protože mi bylo jasný, že tam bude.

Na ortopedii v Hradci je to na dlouhé čekání. Asi tak na tři hodiny, ale vydržela jsem. Zase to bylo takový, že na mě doktor kouknul a poslal mě na RTG. Když jsem přišla zpátky s rentgenem, tak zjistil, že musím ještě na ultrazvuk. Byla jsem děsně dožraná. "Proč mě tam nemohl poslat zrovna." říkala jsem si. Jenže pak jsem se dozvěděla, že oni nejdřív dělají RTG a když je dobrej, tak potom posílají na ultrazvuk. 

Na ultrazvuku mi označili křížkama body, kde ta voda je a zase jsem šla zpátky. Zase chvilka čekání a šup na to :-) .Už jsem se ani nebála. Věděla jsem, co to obnáší. A hlavně jsem věděla, že mi to pomůže. Jenže bylo překvapení. Doktor vytávnul krvavý výpotek (vodu). Seděl za tím stolem a pomalu ze sebe vykoktával, že musím být v klidu a abych šla na infekční, že tam mi řeknou co dál. Pochopila jsem, že mě zase chtějí nechat ve špitále. Okamžitě jsem se rozbrečela. "Včera mě propustili z Albertina a zase mám ležet tady?" vykoktala jsem ze sebe. Bylo vidět, že nic víc mi k tomu neřekne. Dal mi zprávu a řekl, že na mě už čekají. 

S brekem jsem šla na infekční. Hnedka v přízemí jsem se nahlásila, že o mě mají vědět. Potkala jsem sanitářku, která si mě pamatovala a uklidňovala mě, že to bude dobrý. I pana doktora Prášila jsem potkala a ten se taky divil, co tu zase dělám. Říkal mi, že si mě tam určitě nenechají. Převzal si mě nějaký jiný doktor a volal na ortopedii a ptal se, proč mě k nim poslal. Takže jsme zjistili, že se pan ortoped zmýlil a poslal mě místo na hematologii a infekční. Takže další telefonát na hematologii docentu Žákovi. Ten řekl, že pokud vypadám normálně a bez problémů, tak ať jedu domů. Není prý důvod, proč zůstávat. Ani si neumíte představit tu radost. Okamžitě jsem z infekčního zmizela :-) . Honem za Jirkou a Tomem a hurá domůůůů.

6.června až 6. července 2008

Domů jsem jezdila na víkendy a někdy i na prodloužené víkendy. Bylo to fajn. Doma jsem jim uklidila, vyprala a něco uvařila a zase jsem si šla odpočinout do Alberťáku. Normálně jsem si zašla i na procházku. Když mě ve vesnici lidi potkali a zjistili, co mi je, tak se mě vůbec nebáli. Dodnes si moc vážím toho, jak se tu ke mě místní lidé zachovali. Bylo to fajn. A ještě pořád je :-) . Jen jeden jedinej Jirkův kamarád s rodinou se mě báli :-) . Jeli jsme totiž na grilovačku ke kamárádům vedle ve vesnici a bylo tam spousta dalších lidí. No a jeden z kamarádů říkal, že prý nepřijedou, protože mám TBC :-) . Chápu, že měli tříměsíční miminko, ale měli si o tom něco zjistit. No naštěstí jsem taková povaha, že jsem se tomu jen pozasmála :-) . No ale nakonec teda přijeli. Jen jsem je ale pozdravila a nešla k nim. To aby neměli strach :-) .

Jinak celý ten měsíc byl tak nějak stejný. Nic se nezhoršovalo, takže dobrý. Mrzelo mě, že jsem nemohla dělat nic na zahradě. Měli jsme zakázanou hlínu, že tam je moc bacilů. Takže záhonky co jsem si doma udělala, než jsem otěhotněla, mi pomalu zarůstali.
Z Albertina mě propustili na začátku července. Mohli mě propustit dřív, ale pan doktor chtěl mít svoje výsledky a ne výsledky z Hradce. Ale spíš si myslím, že šlo o to, aby jim tam někdo ležel. A aby to měli placený. Dostala jsem instrukce, že ještě měsíc musím brát všechny předepsané prášky a pak jich bude už míň. No a co ještě zůstává, tak kontroly po dobu tří let. I s rodinou.

Příjezd do Alberťáku

Byl zrovna pátek, když mě vezli zpátky. Ráno už jsem byla hezky zabalená, nachystaná a po snídani. Přijela sanitka, já se rozloučila a zase jsme frčeli do Žamberka. Když jsme zaparkovali v Alberťáku u Maliňáku, tak už jsem vyděla sestřičku. Řidič mi otevřel dveře a sestřička na mě koukala jak na zjevení. "To si snad dělaj srandu!!!!" vyhrkla ze sebe. Já se jen smála :-)))))). Problematickej pacient se jim vrátil :-) . Hnedka jsem šla hledat doktora, abych se ho zeptala jestli mě pustí na víkend domů. Měla jsem štěstí. Narazila jsem na něj na chodbě a bylo vidět, že z toho taky nemá radost, že mě má zpátky. Zeptala jsem se ho, jestli mě pustí na víkend domů. Chvilku přemýšlel a pak řekl: "Já si Vás příjmu a pak si příďte pro prášky na víkend a jeďte si domů!" Ani nevíte, jak moc šťastná jsem byla. Konečně budu zase doma a pomuchlám si Toma. Konečně uvidím, jak se převaluje ze zad na bříško. Když už jsem o to teda přišla :-( . Okamžitě jsem volala Jirkovi, že mě pustí a že tak za hodinu si pro mě můžou přijet. 

Doktor si mě příjmul a od sestřičky jsem nafasovala léky. Vrátit jsem se měla v pondělí na vizitu. Byla jsem tak natěšená. Je pravda, že pokaždý když doma delší dobu nejsem, tak že je tam pak pořádnej čurbes. No chlap sám doma s dítětem :-) , to ani nemusím dál komentovat :-) . Takže jsem věděla, že to bude i pracovní. Ale já se na to uklízení těšila. Těšila jsem se i na vaření. No prostě radost ze života :-).

Už mě nechtějí :-)

Na infekčním v KH jsem ležela od 28.5. do 6.6. 2008. Bohužel mě tam dýl nechtěli. Byla jsem pro ně moc soběstačná a zabírala jim tam místo pro někoho jiného. A v tu chvíli jsem měla všechny důležité testy za sebou a už jsem musela jen čekat na výsledky, aby mě mohli pustit domů. A těch svých 35 prášků denně už bylo jedno, kde budu jíst. 

Na jednu stranu jsem byla ráda, že když budu zase v Alberťáku v Žamberku, že se budu moct procházet parkem a uvidím  Jirku a Tomáška. Do HK za mnou totiž nejezdili, zakázala jsem jim to :-). A hlavně jsem se vracela i psychicky uklidněná. Ale na druhou stranu se mi nechtělo kvůli doktoru, který tam byl. Prostě jsem mu jako lékaři nevěřila.

To že pojedu zase zpátky mi řekli den před odjezdem. Ten den se za mnou stavil i Docent Žák, aby mi to řekl. Myslel si asi, že budu zklamaná. Odpověděla jsem mu: "Třeba mě zrovna pustí na víkend domů." a on na to odpověděl něco v tom stylu, že těžko :-) . 

CT a ultrazvuk kyčlí

Byl podvečer, když mě sanitář vez na vozíčku na ultrazvuk kyčlí. Chvíli jsem cítila zase čerství vzduch, byla to příjemná vyjížďka :-). Sice jsem měla tu neprodyšnou ústenku, ale trochu vzduchu se ke mě přeci dostalo. Sanitář dal papíry na kartotéku a čekali jsme na chodbě. Pak donesl doktorovi a sestřičce ústenky a teprve pak jsme mohli jít dovnitř. Na ultrazvuku naštěstí nic nebylo. Ale myslela jsem si to, kyčle mě totiž neboleli. Takže jsme zase vyrazili zpátky :-(.

Když jsme jeli na cétéčko, tak to bylo jiný. Bylo nařízený, že se po areálu nesmím pohybovat. Ani s ústenkou. Takže přijela sanitka a ta mě vezla ten kousek na CT. Přišlo mi to děsně směšný. Sami vědí, že je to složitý, aby ode mě někdo něco chytnul i kdybych byla infekční. Ale byl to příkaz někde z hora. Na cétéčku to bylo v poho. Když jsme odjížděli se sanitářem, tak mi povídal, že prej to je dobrý. Takže info z první ruky :-). No a vyrazili jsme zase sanitkou těch pár metrů zpátky :-)

Odkašlání

Druhý den ráno mi přinesla sestřička na pokoj takovou věcičku, která mi měla pomoct z odkašláváním, alenevím jak se to jmenuje. Zapojilo se to do zásuvky, nalil se tam nějaký slaný roztok a jási musela vzít tu hadičku do pusy a zhluboka dýchat. Tím jak jsem to natáhla až do plic jsem na začátku kašlala, ale po chvilce jsem si zvykla. Musela jsem vydržet 15 minut. Po té době jsem jen trošičku  zakašlala a už to šlo samo ven :-) . Myslím, že to byly čtyři zkumavky, do kterých jsem musela odkašlat. Zavolala jsem sestřičce, že už je hotovo. Sestřička prohhlížela zkumavky jestli jsou hleny dost kvalitní :-))))). No zasmáli jsme se.

Plicař

Doktor z plicního přišel, prohlídnul si mě a opřel se o topení. " Poslech je dobrý. Pošleme Vás ještě na rentgen, cétéčko a ultrazvuk kyčlí, jestli tam nemáte zase výpotek."  Byl to takovej sympatickej mlaďák. Říkala jsem mu, že nemáme Tomáška očkovanýho na TBC. Pokud je ale zdravý, tak to ničemu nevadí. Že i kdyby to ode mě chytnul, tak by to přešel jako chřipku a vypořádal se s tím sám. Uklidnilo mě to. A nechápalla jsem, proč mi tohle nemohli říct už v Žamberku. Jo taky mluvil o tom odkašlání :-) . Prej tam ale mají nějaký urychlovač testů  na TBC, že to trvá je tři týdny. Klasickým způsobem to trvá šest týdnů. Takže to znamenalo, že bych za tři týdny mohla být už doma.

Taky za mnou přišel docent Žák. To mi udělalo velikou radost. Postěžovala jsem si jak hrozný to je v Alberťáku. Taky říkal, že i on sám byl překvapenej, že se z toho vyklubala tuberkuloza. Chvilku jsme si povídali a pak musel zase jít.

Skafandr a plastové nádobí :-)

Seděla jsem na posteli a čekala co se bude dít. Slyšela jsem, že za dveřmi něco šustí. Dveře se otevřeli a já se zděsila. Sestřička přišla. " O teď k Vám každý bude chodit takhle, je to nařízené." Jediné co na sestřičce bylo vidět, byly oči. Zelený plášť zavázaný kolem pasu. Na rukách gumové rukavice přetažené přes ten plášť, na hlavě zelenou čapku, přes nos a pusu neprodyšnou ústenku a na nohách taky speciální boty, ve kterých se chodilo jen ke mě. Byla to najednou hrozná změna. V Žamberku jsme si mohli vesele chodit kam jsme chtěli a tady ke mě choděj skoro ve skafandru, aby něco nechytli. Se sestřičkou jsme sepisovali různé papíry. Jak se cítíte? Jestli mi pomáhá rodina? Pamatuju si, že tam byla otázka, při které jsem odpověděla, že se cítím hrozně a mám deprese. Sice jsem se tomu zasmála, ale když je člověk takhle sám, tak moc přemýšlí a to není dobrý.
Po chvilce sestřička odešla a přišla sanitářka s jídlem. Další šok. Plastové nádobí i příbory. To co jsem nesnědla, se vyhodilo celé do barelu v koupelně. Sanitářku jsem poznala jen podle toho, že měla žlutý plášť.