Plánování svatby

Jirka si pomalu začal zjišťovat jak to bude, když si vezme Tomáška domů. Nejprve jel do Letohradu. Tam mu nic neřekli a poslali ho do Žamberka. V Žamberku si sice nevěděli rady, ale zavolali do Ústí nad Orlicí. Nakonec mu všechno museli vyřizovat tam. Ale ani Ústí pořádně nevěděli a pořád volali do Pardubic.
Jednou sestřičky jen tak řekli: "Tak se vezměte tady." Zasmáli jsme se tomu s Jirkou. Ale už v tu chvíli jsem si říkala, že bych se tomu nebránila, pokud by Jirka chtěl. Sestřička mi vysvětlovala, že by Jirka neměl alespoň tolika běhání po úřadech. Myslela si, že se nechci vdávat já v nemocnici. Řekla jsem jí, že mě by to nevadilo.

Když zase Jirka přijel, tak jsme o tom mluvili. Domluvili jsme se, že zavolám na matriku, jestli by nás oddali v nemocnici. Paní byla moc příjemná. Řekla , že ano. Ale že je Jirka bude muset zase přivézt a odvézt. To už byl ale ten nejmenší problém. Dala nám termín 9.11.2007. Termín byl úžasný, přesně měsíc po porodu. Sestřičky z toho měli radost a hned koukli, která z nich slouží. Těšili jsme se na to všichni.

Teploty

Jednou ke mě přišel nějaký doktor na vizitu a říkal mi: "Koukám, chlupy na uších Vám ještě nenarostli." Ptala jsem se proč uši. No a ta léčba co jsem měla, byla totiž z králíka :-). Překvapilo mě to. Ale když si to tak člověk vezme, tak z něčeho to být musí.

Asi týden po zahájení léčby jsem začala mít teploty. Nejdřív jenom zvýšené a pak už to bylo 39°° a víc. Jakmile se to blížilo ke 40°°, tak jsem dostala takový "zázračný pytlík." Říkala jsem tomu tak, protože to bylo opravdu báječné. Pytlík mi vykapal, já se zachumlala do peřiny a asi tak za hodinu a půl jsem byla vypocená. Mokrá jsem byla od hlavy až k patě. Povlečení, prostěradlo, prostě všechno durch. Stalo se i, že mi teplota klesla na 35°°. Výhoda pro mě byla i ta, že to ulevilo od bolesti. Tenhle "zázračný" pytlík jsem ale nemohla dostávat pořád. To aby si moje tělo nezvyklo bojovat. Bylo to období asi týdne, kdy jsem bojovala s teplotami.

Asi dvakrát jsem k těm teplotám měla i zimnici. Člověk si řekne "zimnice". To je prostě že je člověku neustále zima a klepe se. Ale takovou zimnici, jako jsem měla v té době, jsem nikdy nezažila. Byla to taková zimnice, že jsem nebyla schopná cokoliv vyslovit. Zuby mi o sebe cvakaly takovou rychlostí, že to prostě nešlo :-). Fuj, raději na to ani nemyslet.

Tomášek půjde do kojeňáku

Když už byla léčba zahájena, tak mi docent Žák řekl: "Tomášek bude muset jít asi do kojeňáku." Nějak mi to ani nevadilo. Říkala jsem si, že je to asi lepší, než kdyby měl být s Tomáškem Jirka doma. Uměli jste si snad představit chlapa doma jako matku a hospodyňku? Já tedy ne a kord toho mého.

Problém byl v tom, že i když by si Jirka chtěl vzít Tomáška, tak by mu ho nedali. Byl totiž po mě Horák a já jako svobodná matka. Jirka byl pro Tomáška jakoby úplně cizí člověk. Hrozná byrokracie.

Jirkovi jsem to řekla a nechala jsem rozhodnutí na něm. Tomáška chtěl ale za každou cenu u sebe. Nějaká paní z Fakultky nám tedy poradila co a jak. Dohodla nám, že nám to matrikářka sepíše. Jirka jí tedy musel přivézt na šesté patro k nám. Byla jako klasická návštěva. Sestřička mi donesla tužku a papír, který jsem měla podepsat. Stačilo, že jsem to podepsala před ní přes sklo. No a pak jí zase Jirka odvezl domů. Dostali jsme tedy i nový rodný list pro Tomáška, kde už se jmenoval Hubálek.

Uklízení

Budete se divit, ale důležitý človíček pro mě byla v té době uklizečka. Během dne u mě strávila hodně času. Měla jsem si z kým popovídat a taky se hlavně i vypovídat. Bylo to pro mě takové odreagování. Mluvili jsme o všem možném. Chvíli si člověk přišel normální. Na 6. patře byla v tu dobu Marcelka a na 7. patře Lenička. Zrovna teď v úterý jsem na chodbě zastavila Leničku. Vůbec mě nepoznala. Nějak si pořád neuvědomuji, že jsem v té době jsem měla o 20 kilo víc a hlavně jsem byla bez vlasů, takže prostě jiná :-). Není se čemu divit, že mě nepoznala.

Dvakrát denně utřela komplet všechno co bylo v té místnosti. Když píšu všechno, tak všechno i zásuvky. Když jsem během dne chodila na chodbu na procházky, tak mi na pokoji vždycky zapnuli takové modré světýlko. Je to něco asi jako dezinfekce, prostě to ničilo bacili. Toto světlo se vždycky po dvaceti minutách vypnulo samo. Takže moje procházka trvala vždy dvacet minut. Kolikrát už se mi chodit nechtělo, ale takhle mě to alespoň donutilo.

Zahájení léčby

Když už se můj krevní obraz neměnil 14 dní, tak mi začala léčba. Imunosupresivní terapie, tak se to myslím jmenuje. Znamená to, že mi tato léčba vymlátí skoro na nulu bílé krvinky a pak se čeká co se bude dít. Kostní dřeň by se měla během 5 až 8 týdnů rozběhnout a zase normálně fungovat. Šance úspěšnosti byla 2:1.

Kvůli této léčbě mi dali kanylu. Bála jsem se toho. Naštěstí mi kanylu zaváděl docent Žák. U klíční kosti se to umrtví a potom se tam zavádí kanyla. Měla jsem špatný úhel hlavy, tak mě to šimralo v krku. Takže se musel zase kousek vrátit, já natočit hlavu a pak už to šlo jako po másle. Když už to tam bylo zasunuté, tak se udělalo EKG. Podle toho zjistili, jestli kanyla není moc hluboko zavedená. Pokud ano, tak jí povytáhnou a udělá se znovu EKG. Není to nic hrozného. Výhoda hlavně je ta, že kanyla vydrží 2-4 týdny. Ne 5 dnů jako flexila do ruky. Ze začátku jsem si myslela, jak mi to bude vadit při spaní. Ale teď můžu říct, že je to bezvadná věc.

Při zahájení léčby, mě museli dát na monitor. Pět koleček nalepených na prsou a další šňůry. Když jsem šla na záchod, tak jsem se musela odpojit. Okamžitě to začalo pípat. Hroznej zvuk. To trvalo ale jen asi dva nebo tři dny. Přesně už si to nepamatuji. Pořád kolem mě sestřičky říkali, že každý to snáší jinak. Vůbec jsem nevěděla o co jde. Jen docent Žák říkal, že si myslí, že to budu snášet dobře. "O čem to pořád mluví?" říkala jsem si. První den byl za mnou a nic se nedělo. Druhý a pořád nic. Další a další a pořád nic. Teď už vím, že to co jsem měla čekat je zvracení, průjem a podobné věci. Defakto je to asi něco jako chemoterapie. Dokud se s tím člověk sám nesetká, tak nemá ani tušení.

Když jsem chodila po chodbě, tak jsem viděla, že jsou tam všichni úplně bez síly a hlavně bez vlasů. Připadala jsem si tam až trapně, za ty svoje dlouhý vlasy. Museli si asi říkat: "Co tu dělá?" V té době tam ležela jedna holčina, která byla Jirkova sousedka. Vždycky jsem jí pozdravovala přes paní uklizečku Marcelku. Nemohli jsme se totiž navštěvovat. Ani na chodbě jsme se nesměli potkat.

Opiáty a první návštěva

Prvních 14 dnů po porodu bylo asi nejhorší. Vím, že v této době jsem ani nikoho nechtěla vidět, jenom Jirku. Bolest jsem se snažila vydržet co nejdéle. Jenže sem se bez injekcí neobešla. Druhý víkend po porodu se paní doktorka rozhodla, že mi dají pumpu a do ní něco na bolest. Když je to takhle udělaný, tak do těla jde neustále něco proti bolesti. Buď se přidá na bolest, nebo ubere. Je to v mililitrech na hodinu. Každopádně pro mě fajn věc. Nejprve mi myslím dali Tramal, jenže ten asi za hodinu museli vyměnit za Sufentanol. Tramal jsou slabší opiáty a ty už mi nezabíraly. Takže jsem musela jet ve velkém :-).

Jako první za mnou přijel tety přítel, když nepočítám Jirku. Ležela jsem na boku a koukala jsem na něj přes to sklo. Hlavu jsem měla položenou na polštáři. Byla jsem na dně, tak jsem se rozbrečela. "Takhle jsem si nepředstavovala, že to tak bude. " snažil se mě uklidnit. Bylo na něm ale vidět, že ho to trápí, to jak mě tam vidí. To bylo ale jen jednou jedinkrát co jsem před návštěvou brečela.

Jak probíhal běžný den

Můj den začal tak, že asi tak okolo páté hodiny ranní se měřil tlak, teplota a puls. Odebírala se i krev. V sedm hodin mi sestřičky donesli snídani. Zapnula jsem televizi a sedla se ke stolu. Z postele jsem vstávala tak, že jsem si ovládáním dala postel tak, abych co nejvíce seděla. A teprve pak jsem se snažila z ní slézt. Den ode dne to ale šlo líp. Když jsem jedla snídani, tak přišla sanitářka a převlíkla mi postel. Po snídani jsem si šla do sprchy. Vyčistila jsem si zuby a šla si lehnout do postele. To už přišla uklizečka. Koukala jsem chvílemi na televizi a čekala na vizitu. Po vizitě jsem chodila na chvilku se projít po chodbě. Vždycky jsem se musela odpojit ze zásuvky a jít se stojanem. Člověk si na něj rychle zvykl, taková moje opora :-). Ještě před obědem se opět měřil tlak, puls a teplota. Oběd nosili kolem jedenácté. Po obědě přišla ještě jednou paní uklizečka. Odpoledne ještě jedna procházka a v pět byla večeře. Jo před večeří bylo opět měření, tlak, teplota a puls. Kolem půl šesté už chodili sestřičky na noční směnu. byli tam taky pořád, dělali totiž dvanáctky, protože jich bylo málo.

Zapoměla jsem Vám napsat, že když se čistili zuby, tak se nesměla používat voda z kohoutku. Nosili nám upravenou vodu, to abychom něco nechytli. A kartáček jsme si museli dávat do kelímku s dezinfekcí. Po vyčištění zubů jsme si museli vyplachovat pusu ústní vodou. To aby se nedělali boláky v puse.

Návštěva Tomáška

V pondělí po porodu byla velká vizita. Pan profesor Malý se mě ptal, jak se má Tomča. "Ještě jsem ho neviděla." odpověděla jsem mu. Strašně se tomu divil a hned zařídil, abych se na něj mohla podívat. Ten den jsme to nestihli, ale měla jsem to přislíbené druhý den. Druhý den jsem nechtěla vstávat s postele, to kvůli těm bolestem. Sestřička mi ale řekla, že musím něco dělat. A že kdybych byla na porodnici, tak bych tam musela hned druhý den vstát a starat se o dítě. V tu chvíli jsem se otočila a brečela. "Žádné slzy nechci vidět!" řekla mi sestřička. V tu chvíli si člověk připadal hrozně. byla jsem úplně na dně. Přišlo mi, že si myslí, že to snad dělám naschvál. Úplně mi to zkazilo celý den, ani se mi nechtělo jít kouknout na Toma, jak jsem z toho byla rozhozená. Když na to ale koukám zpětně, tak měla pravdu, že nemůžu jen ležet.

Po obědě jsem dostala dva pytlíky krve. Ale sestřička mě napojila pouze na krev, takže mi v tu chvíli nešlo ani nic na bolest a to tři hodiny. Jakmile dokapala krev, tak sestřička přivezla vozejk, do něj jsme dali polštář a mohli jsme vyrazit za Tomčou. Pamatuji si, že jsem si na sebe musela vzít těhotenské lacláče, protože jsem tam jiné oblečení neměla.

Cesta k Tomovi nebyla zrovna příjemná, polštář mi moc nepomáhal. Když jsme dojeli, tak už tam o mě sestřičky věděli. Tomášek ležel na JIPce a musela jsem si obléct takový zelený mundúr proti infekcím. Přišel mi hrozně malinký a chlupatý. Bylo to krásný, koukat na to malé stvoření, které jsem ještě donedávna nosila v bříšku. Sestřička mi nabídla, že Tomáška vyndá z inkubátoru abych si ho mohla pochovat. Nechtěla jsem ale. V tu dobu jsem měla teploty a hlavně jsem byla ráda, že vůbec stojím na nohách.

Přišla paní doktorka a seznámila mě s jeho zdravotním stavem. Noc předtím měl zrovna žloutenku, tak mu svítili světýlkem. A proto i zhubl, vážil pouhých 1870 gramů. Ani si to nedovedu představit, jak byl malinký. Když teď už ten náš haban má 12 kilo :-).

10. až 15. října 2007

Měla jsem pokoj číslo pět. Byla výhoda, že jsem vždycky viděla kdo přišel na patro. Které sestřičky a lékaři mají službu, jestli už bude brzy vizita. No super.Celý den jsem měla neustále puštěnou televizi. A abych měla přítmý, tak jsem měla i přes den zatáhlé žaluzie. Sestřičkám se to samozřejmě nelíbilo. Já byla ale spokojená.

Pomalu se vraceli bolesti konečníku. Nemohla jsem ležet na zádech a na boku mi to taky mnoho nešlo, tam mě zase táhla ta jizva po císaři. Vstávání z postele mi trvalo vždycky několik minut. Většinu času jsem jen ležela. Z postele jsem vylézala opravdu jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Bolest jsem se snažila vydržet co nejdéle, abych tak často nedostávala injekce na bolest. Ale bolesti nepřestávali. Teprve až v sobotu večer jsem se šla se sestřičkou projít na chodbu. Připadala jsem si, jako když mám v břiše kamení. Chodila jsem shrbená, prostě mi nešlo se narovnat.

Jak už jsem psala, rozhodla jsem se odstříkávat mléko. Dostávala jsem ručníky, abych odstříkávala do nich. Byla to fuška odstříkávat ručně každý tři hodiny. Jakmile jsem ale neodstříkala včas, tak jsem měla mokrou noční košili.

Můj kamarád a odstříkávání mléka

Měla jsem nasazených hodně antibiotik, preventivně. Taky jsem dostávala do kapačky vitamíny. Za celý den mi toho přes žíly šlo docela dost. Všechny ty přístroje a pytlíky jsem měla na stojanu. Od něj vedla prodlužka do zásuvky. Na tu dobu co jsem tam byla, to byl můj nerozlučný kamarád :-). Do sprchy, na záchod i na procházky po chodbě.

Asi tak pátý den po porodu mě začala bolet pravá bradavka. Sestřička mi říkala, že i přes tu bolest to musím zvládnout a pak už to bude dobrý. Jenže to bylo horší. Zavolala tedy na porodnici, aby mi poradili. Ještě ten den tam za mnou přišla nějaká paní a donesla mi odsávačky, abych to zkusila s nimi. Jedno prso šlo nádherně s odsávačkou a to druhé prostě vůbec. Když už bylo týden po porodu a můj krevní obraz se stále neměnil, tak jsem se rozhodla, že přestanu odstříkávat. Neměla jsem na to všechno sílu. I když jsem si hrozně přála svoje miminko jednou kojit co nejdéle, hlavně kvůli tomu, aby bylo zdravé. Zavolala jsem sestřičku, že s tím končím. Po chvilce přišla s obvazama a stáhla mi prsa. Měla jsem to jako korzet. Ale asi tak za tři dny byl klid. Veliký prsa jsem si užila jen týden :-). Teď to jsou, jak říká manžel: "Pes honící uši." :-)

Fotky Tomáška

V pátek za náma Jirka přijel. Byli jsme dohodlý, že nejprve půjde za Tomáškem a pak teprve za mnou. Hned po porodu totiž Jirka koupil digitální foťák. To abych mohla vidět Tomáška alespoň přes fotky a video. Foťák vždycky dal sestřičkám, ty ho vydezinfikovaly a donesli mi ho na pokoj. Já si to shlédla a vrátila Jirkovi, aby mi ho zase příště natočil a vyfotil. Vždycky mě to moc potěšilo. Když byl malinký, tak byl pořádně chlupatý, hlavně na zádech. Byla to taková naše malá opička :-).

Těšila jsem se na to, až ho budu mít u sebe a budeme doma v našem domečku jako spokojená rodinka. To jsem ale ještě netušila, co všechno je přede mnou.

Jirka takhle jezdil asi tak každý třetí den. Takže jsem přesně věděla, jak Tomášek roste.

První den po porodu

Noc utekla tak nějak normálně. Na chvilku jsem vždycky usnula a pak zase koukala po místnosti. V noci tam přivezli nějakou maminu a strašně naříkala. Sestřička se jí snažila vysvětlit, že všichni okolo spí, tak aby se zklidnila. Po určté době jsme vždycky dostávali něco na bolest. Ráno začala hygiena. Sestřička donesla lavor s vodou a my se museli umýt žinkou a vyčistit si zuby. Sednout si, pro mě bylo něco hrozného. Ani né tak kvůli mojí prdýlce, ale musela jsem zatnout břišní svaly, abych se posadila. Uf, to byla práce :-).

Byla to pro mě úleva, že mám porod za sebou. Teď jsem si naplánovala, že během 14ti dnů budu doma. Prostě jsem doufala, že se po porodu můj krevní obraz zase srovná. Ráno mi ale z krevního obrazu zjistili, že mám pouze 0,65 bílých krvinek. Volali na hematologii. Řekli jim, že mě musí dát na samostatný pokoj. Na JIPce nás bylo totiž asi osm a mohla bych tam lehce něco chytnout. Na porodnici ale neměli samostatný pokoj. Z hematologie z transplantačního oddělení někdo odcházel, a tak se domluvili, že si mě vezmou.

Volala jsem Jirkovi, jestli už se byli kouknout s jeho mamkou za Tomáškem. Byli a zrovna se chystali za mnou. Poslala jsem je tedy na hematologii na šesté patro. Sanitka už pro mě jela. Na poslední chvíli jsem se ptala doktorky, jestli mi někdo řekne něco o odstříkávání mateřského mléka. Divila se, že vůbec chci odstříkávat, že prej to nemá cenu. já ale chtěla. Ukázala mi jen jak na to a mohla sem vyrazit.

Přelézt z postele na lehátko do sanity, tak to byl další bojový úkol. Ale zvládli jsme to a dojeli na hematologii. Na chodbě už tam na mě čekal Jirka se svojí mamkou. Jirka se hrozně rozplíval, jak je Tomášek krásnej a že je i velikej. No prostě kouzelnej. Vyfotil ho na mobil. To bylo poprvé, kdy jsem viděla Tomáška. Chvíli jsme si povídali a pak už si mě museli vzít na příjem.

Tomáškovo první video

Na JIPce

Vzbudila jsem se už ve výtahu. I když jsem byla ještě pořádně přiblblá, tak jsem se ptala, co se narodilo. sestřička odpověděla: "Máte kluka, váží 2,060kg a měří 43cm." Hlavně je v pořádku, to pro mě bylo důležitý. Nevím proč, ale moje další otázka byla: "Má vlásky?" No jasně že měl. Černý a dlouhý :-).

S postelí mě zaparkovali na JIPce. Dostala jsem něco na bolest, konečně něco silného :-). Chtěla jsem k sobě mobil, ale zakázali mi to. Dostala jsem ho až asi v sedm večer. Překvapilo mě, že jsem ani necítila bolest konečníku. Spíš jsem cítila tu jizvu po císaři. Nesměli jsme se asi tři hodiny otočit na bok. To aby se správně srolovala děloha.

Když se mi dostal mobil do ruky, tak jsem hned volala Jirkovi. Měl radost, že je všechno v pořádku. A hlavně, že Tomášek byl i veliký. Na to, že se narodil osm týdnů dříve. Rodit v termínu, tak mám snad čtyřkilového macka :-). Taky jsem hned rozesílala SMS zprávy rodině a kamarádům.

Porod

V úterý ráno 9.10.2007 jsem měla být už v osm hodin na porodnici. Ráno mě opět čekal klystýr. Tentokrát ale ten klasický. Kdy je ta hadička pořádně tlustá a do konečníku to pořádně teče. Měla jsem co dělat, abych došla vůbec na záchod :-). Ale zvládli jsme to. Těšilo mě, že už to budu mít za pár hodin za sebou. Honem se vysprchovat, vykapat mi destičky a frnk na porodnici. Než mě odvezli, tak se se mnou přišli rozloučit sestřičky i doktoři a popřát mi štěstí a hlavně aby bylo miminko v pořádku. Bylo to moc hezký, ten pocit, že v tom nejsem sama. Jirka sice chtěl přijet, ale nechtěla jsem. Nemělo to cenu. Ráno by mě neviděl a po porodu mě odvezli na JIPku. Byli jsme dohodlý, že přijede až druhý den.
Sanitář přivez vozejk. Do něj jsme dali polštář, aby se mi aspoň trochu líp sedělo. Tak a vyrazili jsme. Sestřičky už na mě čekali, zaparkovali mě na příjmu rodiček. Po chvilce přišel pan doktor a dělal se mnou příjem. Docela koukal, kolik jsem toho za poslední dva měsíce stihla :-). Už jsem nevydržela sedět a chodila jsem po místnosti sem a tam. Bylo to znát hodně, že už jsem celý den neměla nic na bolest a do toho ještě ty klystýry. Položila jsem se na lehátko a pan doktor mě chtěl vyšetřit. Nešlo mu to ale pořádně, bolestí jsem před ním couvala. Pak přišli na řadu sestřičky. Podepsat tohle a tohle a tohle. Hrozný. A jak to že nemám vyplněné papíry na jméno dítěte. Taky jsem chtěla, aby se dítě jmenovalo po otci. To ale nešlo. Měli jsme si prý sepsat na matrice nějaký papír. Jenže ono nebylo kdy. Jedna sestřička si stěžovala, že nemám pořádně napíchlou flexilku, že to chvíli teče a chvíli ne. Takže musela napíchnout ještě novou na druhé ruce. Druhá zase, že jsem špatně vyholená. Takže ta mě na sucho oholila. Když jsem se jí cukala, tak mi povídala: "vždyť Vám nic nedělám!?" V tu chvíli jsem měla všeho tak akorát dost. "Už mě nechte bejt!" vykřikla jsem na ně. Chvíli na mě koukali a pak povídali něco v tom smyslu, že jsem ještě mladá a že mám všechno ještě před sebou, ... Bylo mi fakt hrozně. Nechali mi vykapat destičky a chvíli mě nechali být.

Přišla tam nějaká paní a všimla si, že druhý pytlík s destičkami se jen tak válí na parapetu. Hned sestřičkám vynadala. Destičky nesmí zůstat v klidu. Mají na to totiž nějaký přístroj a ten s nima neustále houpe sem a tam. Hned šla volat na hematologii, jestli jsou ty destičky ještě vůbec použitelné, když tam leželi půl hodiny na parapetu. Člověku se v tu chvíli honilo hlavou všechno. Důvěra opravdu "maximální" :-(

Asi dvacet minut mě tam nechali úplně samotnou. Klid. Ale zase mnoho času na přemýšlení. Slzičky mi nějaké ukáply. Sestřičky mě tam tak dorazili, že jsem neměla na nic sílu. Sílu žít a bojovat.

Konečně si pro mě přijeli. Sálek byl jen přes chodbu. Přehodili mě z postele na to jejich operační lůžko. Opět kolik měřím a vážím. Byla mi tam hrozná zima. Pozorovala jsem doktory. Stáli kousek vedle mě a mluvili o tom, že kdyby to šlo nějak špatně, .... Pak si mě jeden z nich všiml, že je poslouchám a šli dál, abych je neslyšela. Další super podpora. Doktoři si všechno nachystali. Vypadalo to, jakoby chtěli řezat zaživa. Anesteziolog mě ale uklidnil, že je to kvůli tomu, aby co nejrychleji vytáhli dítě. Pak už jsem viděla zase jen masku na dýchání, ....

Kdy bude porod?

Osmého října ráno přišla paní doktorka Hrudková na pokoj a řekla: "Musíte co nejdříve porodit." Hrozně mě to překvapilo a hlavně jsem dostala strach jestli to všechno dobře dopadne. Měla jsem nějaký zánět v krvi a těhotenství bylo nebezpečné jak pro mě, tak pro plod. O víkendu jsem totiž měla horečky, tak mi nabírali krev na hemokulturu. Z toho to zjistili.

Během dopoledne za mnou přišla primářka z gynekologie. Ptala se mě kolik jsem měla horečky. Odpověděla jsem: " Asi tak 38,5." Její reakce mě ale překvapila. "Já myslela, že máte pořád čtyřicítky." Nekomentovala jsem to. Dorazilo mě ale, když mi řekla, že by chtěla abych rodila normálně. Že prý nevidí důvod, proč bych měla jít na císaře. Natržený konečník a bolesti, to asi není pořádný důvod. Vytočila mě tedy pořádně.

V poledne už jsem nejedla. Odpoledne mi přinesli ten pás co se dává na pupík, kvůli srdíčku. Srdíčko naštěstí bušilo správně. Horší ale bylo, že jsem věděla, že nedostanu už nic proti bolesti. Dostala jsem pytlík destiček, další jsem měla dostat ráno a hned před zákrokem další. Asi tak v pět večer, mě čekal klystýr. Sestřičku jsem poprosila jestli by jsme to mohli udělat přes tu hadičku co se dělá cévka. Samotný vykapávání šlo, ale jak mě to prohánělo na záchod, tak mi to pořádně rozdráždilo konečník. Sestřička mi donesla žiletku a vyholila jsem se. Tu noc jsem nespala. Bolesti, čekání, nervozita a pořád dokola.

5. až 8. října

Přislíbená úleva se nedostavila. Den ode dne to bylo horší a horší. Postupně mi dávali silnější a silnější analgetika. Byly to dny, kdy jsem vždycky už čekala jen na svojí dávku. V pátek na velké vizitě doktor Maisner řekl: "takhle už to dál nejde, musíme to nějak vyřešit." Ačkoliv bolesti byly hrozné, tak se mi ještě nechtělo jít rodit. Měla jsem strach o miminko. Věděla jsem, že každý den navíc je k dobru. Ale ten den sem se rozhodla, že prostě na toho císaře už chci.

Přede mnou byl víkend. Věděla jsem, že to se tam nic neděje. v sobotu měla službu moje oblíbená paní doktorka Štěpánková. Hrozně moc mi pomohla v těhotenství, hlavně po té psychické stránce. Večer jsem dostala svojí dávku proti bolesti. Volala jsem ale sestřičku. Přišlo mi totiž, že už to nezabírá. Věděla jsem, že další hrozná noc je přede mnou. Pamatuju si, že jsem v noci přecházela po chodbě a čekala až bude moje hodina. Sestřičky mi totiž dřív nic nemohli dát. Chvíle utlumení bolesti a pak na novo. Ráno už se paní doktorka rozhodla, že zavolá anesteziologa. Protože ten rozhodne, co bych mohla silnějšího. Netrpělivě jsem čekala až příjde, neustále jsem se ptala sestřiček. Ty ze mě museli být taky hotový. Svatou trpělivost se mnou měli. Když už jsem věděla, že tam je, začala sem opět přecházet po chodbě. Vyhlížela jsem sestřičku, jestli už mi nese můj pytlíček na bolest. Byla jsem z až nervózní a nepříjemná. To co ale napsal anesteziolog, neměli na našem patře, takže to sestřička musela shánět jinde. No hrůza. Dočkala jsem se ale. A hlavně se mi ulevilo od bolesti. Ale tak, že jsem to opravdu ani trochu necítila. Ta krása. Horší ale bylo to, že už to byli opiáty. Na hematologii jsou ale tak perfektní doktoři, že jsem jim prostě důvěřovala. To, že budu já i miminko vpořádku. Takže jsem ty opiáty ani nějak neřešila.

První noc po zákroku

Na pokoji jsem měla puštěnou televizi. Snažila jsem se na ní koukat, ale nešlo to se soustředit. Ležela jsem na kraji postele a pořád jsem drtila noční stolek. Když už bylo kolem osmé, tak jsem donutila doktora, aby přišel chirurg. Už jsem nemohla dál. Chtěla jsem, aby vyndali tu drenáž. Chirurg mohl přijít až za hodinu. Ručičku na hodinách jsem neustále sledovala. Přišel o půl hodiny dýl. Prosila jsem ho, že už to sbolestí nevydržím. Zklamání ale bylo když řekl: "Drenáž tam musí zůstat 24 hodin, jinak by zákrok neměl smysl." Asi si umíte představit mojí reakci. Zoufalství a slzy v očích. Brečet jsem ani nemohla. protože by bolesti byli ještě větší.

Hematolog opět volal na gynekologii. Volali tam vždycky, když chtěli vědět co mi dát na bolesti. Konečně sestřička donesla něco na bolest. Problém byl ale v tom, že se to jen asi tak na dvě hodiny uklidnilo. Usnula jsem na tu chvíli. Probudila mě ale zase bolest. Po těch dvou hodinách stačil sebemenší pohyb a bolest se rozjela na novo. To jsem ale věděla, že musím vydržet do další dávky.

Nemohla jsem se dočkat až příjde chirurg a vyndá mi tu drenáž. Dočkala jsem se! Byl to ale asi můj nejdelší den v životě. Nikdy jsem na nic tak nečekala, jako v téhle chvíli na chirurga. Taky jsem zapoměla napsat, že při zákroku mi chirurg konečník vytahal až tak moc, že mi z něj tekla krev. Takže mi ho nejspíš natrhl ještě o chloupek víc. Později jsem se dozvěděla, že trhlinka byla 2 centimetry dlouhá. Po vyndání drenáže se mi nepatrně ulevilo. Ale stejně nic moc.

Po zákroku

Vezli mě ze sálku a už mě vzbudila ta bolest. Zaparkovali mě v místnosti, kde byli lidi po zákrocích. Jestli to byla JIPka, tak to fakt nevím. Měla jsem postel až u zdi. Hned jsem prosila, aby mi dali něco na bolest. Pořád jsem sebou vrtěla, abych tu bolest tolik nevnímala. Nikdy nezapomenu na slova sestřičky: "To Vás to tolik bolí?" Po chvilce mi donesla něco na bolest. Dala to na stojan a pusti. Upřeně jsem na to koukala a modlila se, aby to už bylo všechno ve mě a přestalo to bolet. Byla jsem hrozně unavená po narkóze, ale nemohla jsem spát. Prostě to nešlo.

Asi tak za tři hodiny si pro mě přišli z hematologie. Odvezli mě na můj pokoj. Po chvilce mi volal tety přítel Franta, že by se stavil na chvíli na návštěvu. Trochu se to už uklidnilo, a tak jsem souhlasila. Celou tu dobu co u mě byl, jsem ležela na levém boku a snažila se nehýbat. Když Franta odešel, tak jsem si řekla, že půjdu na záchod. Jakmile jsem se ale postavila na nohy, tak začala taková ukrutná bolest, že jsem se neudržela ani na nohách. Okamžitě jsem si lehla na levý bok a volala sestřičce, že mám veliké bolesti. Křečovitě jsem se držela nočního stolku. Musela jsem prostě něco drtit, abych se odreagovala. Asi za pět minut přišla doktorka a ptala se, jak moc veliká bolest to je? Mají to odstupňované od 1 -10. Řekla jsem: "DESET" Už se to sice trochu uklidnilo, ale ne moc. Poprosila jsem paní doktorku, jestli bych mohla dostat cévku, to abych nemusela vstávat.

Ten den byl opravdu hrozný. Každá minuta byla delší a delší a bolest nepřestávala. Nesnášela jsem celé své těhotensví. Stydím se za to, ale člověk je tak vyřízenej, že myslí na sebe a né na dítě. Prostě už jsem to chtěla mít za sebou.

Anální divulze 4.10.2007

Snažili se mě uklidnit, že se mi po zákroku uleví od bolesti. Ráno před zákrokem jsem dostala klystýr. Na můj natržený konečník úžasná věc. Ještě před zákrokem jsem dostala vykapat destičky. Na pokoj mi poslali pána, který na tom zákroku byl. Vysvětlil mi jak to probíhá a že se nemusím ničeho bát. Během toho povídání jsem se začala škrábat. Myslela jsem si, že je to nervozitou. Ale ona to byla reakce na vykapané destičky. Zavolala jsem sestru, ta přišla i s paní doktorkou Hrudkovou. Museli volat na chirurgii, že přijedeme asi o 15 minut dýl. Do té doby ani jedna reakce. A když to člověk nejmíň potřebuje, tak to jde hned. Píchli mi něco do žíly proti reakci. Po chvilce se to uklidnilo a my mohli vyrazit. Vezla mě paní doktorka Hrudková a sestřička. Vezla jsem se na posteli :-). Když jsme tam dorazili, tak si mě vzal pan doktor dovnitř. Musela jsem si tam lehnout na lehátko a roztáhnout nohy jako na gynekologii. Řekla jsem jim kolik vážím a měřím. Něco mi píchli do žíly. Viděla jsem jen jak mi anesteziolog dává masku na dýchání a už nic.

Anální divulze je to, že se pod krátkodobou narkózou roztáhne konečník. Defakto se ty svaly vytahají aby šlo člověku jít líp na záchod. A jak je ten svěrač vytahaný, tak to má možnost zahojit se. Po roztažení tam dávají na 24 hodin nějaký špunt nebo drenáž. Nerozumím tomu pořádně, takže nevím. A to tam je kvůli tomu, aby zůstal svěrač roztažený.