Osmého října ráno přišla paní doktorka Hrudková na pokoj a řekla: "Musíte co nejdříve porodit." Hrozně mě to překvapilo a hlavně jsem dostala strach jestli to všechno dobře dopadne. Měla jsem nějaký zánět v krvi a těhotenství bylo nebezpečné jak pro mě, tak pro plod. O víkendu jsem totiž měla horečky, tak mi nabírali krev na hemokulturu. Z toho to zjistili.
Během dopoledne za mnou přišla primářka z gynekologie. Ptala se mě kolik jsem měla horečky. Odpověděla jsem: " Asi tak 38,5." Její reakce mě ale překvapila. "Já myslela, že máte pořád čtyřicítky." Nekomentovala jsem to. Dorazilo mě ale, když mi řekla, že by chtěla abych rodila normálně. Že prý nevidí důvod, proč bych měla jít na císaře. Natržený konečník a bolesti, to asi není pořádný důvod. Vytočila mě tedy pořádně.
V poledne už jsem nejedla. Odpoledne mi přinesli ten pás co se dává na pupík, kvůli srdíčku. Srdíčko naštěstí bušilo správně. Horší ale bylo, že jsem věděla, že nedostanu už nic proti bolesti. Dostala jsem pytlík destiček, další jsem měla dostat ráno a hned před zákrokem další. Asi tak v pět večer, mě čekal klystýr. Sestřičku jsem poprosila jestli by jsme to mohli udělat přes tu hadičku co se dělá cévka. Samotný vykapávání šlo, ale jak mě to prohánělo na záchod, tak mi to pořádně rozdráždilo konečník. Sestřička mi donesla žiletku a vyholila jsem se. Tu noc jsem nespala. Bolesti, čekání, nervozita a pořád dokola.
Žádné komentáře:
Okomentovat