Vezli mě ze sálku a už mě vzbudila ta bolest. Zaparkovali mě v místnosti, kde byli lidi po zákrocích. Jestli to byla JIPka, tak to fakt nevím. Měla jsem postel až u zdi. Hned jsem prosila, aby mi dali něco na bolest. Pořád jsem sebou vrtěla, abych tu bolest tolik nevnímala. Nikdy nezapomenu na slova sestřičky: "To Vás to tolik bolí?" Po chvilce mi donesla něco na bolest. Dala to na stojan a pusti. Upřeně jsem na to koukala a modlila se, aby to už bylo všechno ve mě a přestalo to bolet. Byla jsem hrozně unavená po narkóze, ale nemohla jsem spát. Prostě to nešlo.
Asi tak za tři hodiny si pro mě přišli z hematologie. Odvezli mě na můj pokoj. Po chvilce mi volal tety přítel Franta, že by se stavil na chvíli na návštěvu. Trochu se to už uklidnilo, a tak jsem souhlasila. Celou tu dobu co u mě byl, jsem ležela na levém boku a snažila se nehýbat. Když Franta odešel, tak jsem si řekla, že půjdu na záchod. Jakmile jsem se ale postavila na nohy, tak začala taková ukrutná bolest, že jsem se neudržela ani na nohách. Okamžitě jsem si lehla na levý bok a volala sestřičce, že mám veliké bolesti. Křečovitě jsem se držela nočního stolku. Musela jsem prostě něco drtit, abych se odreagovala. Asi za pět minut přišla doktorka a ptala se, jak moc veliká bolest to je? Mají to odstupňované od 1 -10. Řekla jsem: "DESET" Už se to sice trochu uklidnilo, ale ne moc. Poprosila jsem paní doktorku, jestli bych mohla dostat cévku, to abych nemusela vstávat.
Ten den byl opravdu hrozný. Každá minuta byla delší a delší a bolest nepřestávala. Nesnášela jsem celé své těhotensví. Stydím se za to, ale člověk je tak vyřízenej, že myslí na sebe a né na dítě. Prostě už jsem to chtěla mít za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat