Přislíbená úleva se nedostavila. Den ode dne to bylo horší a horší. Postupně mi dávali silnější a silnější analgetika. Byly to dny, kdy jsem vždycky už čekala jen na svojí dávku. V pátek na velké vizitě doktor Maisner řekl: "takhle už to dál nejde, musíme to nějak vyřešit." Ačkoliv bolesti byly hrozné, tak se mi ještě nechtělo jít rodit. Měla jsem strach o miminko. Věděla jsem, že každý den navíc je k dobru. Ale ten den sem se rozhodla, že prostě na toho císaře už chci.
Přede mnou byl víkend. Věděla jsem, že to se tam nic neděje. v sobotu měla službu moje oblíbená paní doktorka Štěpánková. Hrozně moc mi pomohla v těhotenství, hlavně po té psychické stránce. Večer jsem dostala svojí dávku proti bolesti. Volala jsem ale sestřičku. Přišlo mi totiž, že už to nezabírá. Věděla jsem, že další hrozná noc je přede mnou. Pamatuju si, že jsem v noci přecházela po chodbě a čekala až bude moje hodina. Sestřičky mi totiž dřív nic nemohli dát. Chvíle utlumení bolesti a pak na novo. Ráno už se paní doktorka rozhodla, že zavolá anesteziologa. Protože ten rozhodne, co bych mohla silnějšího. Netrpělivě jsem čekala až příjde, neustále jsem se ptala sestřiček. Ty ze mě museli být taky hotový. Svatou trpělivost se mnou měli. Když už jsem věděla, že tam je, začala sem opět přecházet po chodbě. Vyhlížela jsem sestřičku, jestli už mi nese můj pytlíček na bolest. Byla jsem z až nervózní a nepříjemná. To co ale napsal anesteziolog, neměli na našem patře, takže to sestřička musela shánět jinde. No hrůza. Dočkala jsem se ale. A hlavně se mi ulevilo od bolesti. Ale tak, že jsem to opravdu ani trochu necítila. Ta krása. Horší ale bylo to, že už to byli opiáty. Na hematologii jsou ale tak perfektní doktoři, že jsem jim prostě důvěřovala. To, že budu já i miminko vpořádku. Takže jsem ty opiáty ani nějak neřešila.
Žádné komentáře:
Okomentovat