V úterý ráno 9.10.2007 jsem měla být už v osm hodin na porodnici. Ráno mě opět čekal klystýr. Tentokrát ale ten klasický. Kdy je ta hadička pořádně tlustá a do konečníku to pořádně teče. Měla jsem co dělat, abych došla vůbec na záchod :-). Ale zvládli jsme to. Těšilo mě, že už to budu mít za pár hodin za sebou. Honem se vysprchovat, vykapat mi destičky a frnk na porodnici. Než mě odvezli, tak se se mnou přišli rozloučit sestřičky i doktoři a popřát mi štěstí a hlavně aby bylo miminko v pořádku. Bylo to moc hezký, ten pocit, že v tom nejsem sama. Jirka sice chtěl přijet, ale nechtěla jsem. Nemělo to cenu. Ráno by mě neviděl a po porodu mě odvezli na JIPku. Byli jsme dohodlý, že přijede až druhý den.
Sanitář přivez vozejk. Do něj jsme dali polštář, aby se mi aspoň trochu líp sedělo. Tak a vyrazili jsme. Sestřičky už na mě čekali, zaparkovali mě na příjmu rodiček. Po chvilce přišel pan doktor a dělal se mnou příjem. Docela koukal, kolik jsem toho za poslední dva měsíce stihla :-). Už jsem nevydržela sedět a chodila jsem po místnosti sem a tam. Bylo to znát hodně, že už jsem celý den neměla nic na bolest a do toho ještě ty klystýry. Položila jsem se na lehátko a pan doktor mě chtěl vyšetřit. Nešlo mu to ale pořádně, bolestí jsem před ním couvala. Pak přišli na řadu sestřičky. Podepsat tohle a tohle a tohle. Hrozný. A jak to že nemám vyplněné papíry na jméno dítěte. Taky jsem chtěla, aby se dítě jmenovalo po otci. To ale nešlo. Měli jsme si prý sepsat na matrice nějaký papír. Jenže ono nebylo kdy. Jedna sestřička si stěžovala, že nemám pořádně napíchlou flexilku, že to chvíli teče a chvíli ne. Takže musela napíchnout ještě novou na druhé ruce. Druhá zase, že jsem špatně vyholená. Takže ta mě na sucho oholila. Když jsem se jí cukala, tak mi povídala: "vždyť Vám nic nedělám!?" V tu chvíli jsem měla všeho tak akorát dost. "Už mě nechte bejt!" vykřikla jsem na ně. Chvíli na mě koukali a pak povídali něco v tom smyslu, že jsem ještě mladá a že mám všechno ještě před sebou, ... Bylo mi fakt hrozně. Nechali mi vykapat destičky a chvíli mě nechali být.
Sanitář přivez vozejk. Do něj jsme dali polštář, aby se mi aspoň trochu líp sedělo. Tak a vyrazili jsme. Sestřičky už na mě čekali, zaparkovali mě na příjmu rodiček. Po chvilce přišel pan doktor a dělal se mnou příjem. Docela koukal, kolik jsem toho za poslední dva měsíce stihla :-). Už jsem nevydržela sedět a chodila jsem po místnosti sem a tam. Bylo to znát hodně, že už jsem celý den neměla nic na bolest a do toho ještě ty klystýry. Položila jsem se na lehátko a pan doktor mě chtěl vyšetřit. Nešlo mu to ale pořádně, bolestí jsem před ním couvala. Pak přišli na řadu sestřičky. Podepsat tohle a tohle a tohle. Hrozný. A jak to že nemám vyplněné papíry na jméno dítěte. Taky jsem chtěla, aby se dítě jmenovalo po otci. To ale nešlo. Měli jsme si prý sepsat na matrice nějaký papír. Jenže ono nebylo kdy. Jedna sestřička si stěžovala, že nemám pořádně napíchlou flexilku, že to chvíli teče a chvíli ne. Takže musela napíchnout ještě novou na druhé ruce. Druhá zase, že jsem špatně vyholená. Takže ta mě na sucho oholila. Když jsem se jí cukala, tak mi povídala: "vždyť Vám nic nedělám!?" V tu chvíli jsem měla všeho tak akorát dost. "Už mě nechte bejt!" vykřikla jsem na ně. Chvíli na mě koukali a pak povídali něco v tom smyslu, že jsem ještě mladá a že mám všechno ještě před sebou, ... Bylo mi fakt hrozně. Nechali mi vykapat destičky a chvíli mě nechali být.
Přišla tam nějaká paní a všimla si, že druhý pytlík s destičkami se jen tak válí na parapetu. Hned sestřičkám vynadala. Destičky nesmí zůstat v klidu. Mají na to totiž nějaký přístroj a ten s nima neustále houpe sem a tam. Hned šla volat na hematologii, jestli jsou ty destičky ještě vůbec použitelné, když tam leželi půl hodiny na parapetu. Člověku se v tu chvíli honilo hlavou všechno. Důvěra opravdu "maximální" :-(
Asi dvacet minut mě tam nechali úplně samotnou. Klid. Ale zase mnoho času na přemýšlení. Slzičky mi nějaké ukáply. Sestřičky mě tam tak dorazili, že jsem neměla na nic sílu. Sílu žít a bojovat.
Konečně si pro mě přijeli. Sálek byl jen přes chodbu. Přehodili mě z postele na to jejich operační lůžko. Opět kolik měřím a vážím. Byla mi tam hrozná zima. Pozorovala jsem doktory. Stáli kousek vedle mě a mluvili o tom, že kdyby to šlo nějak špatně, .... Pak si mě jeden z nich všiml, že je poslouchám a šli dál, abych je neslyšela. Další super podpora. Doktoři si všechno nachystali. Vypadalo to, jakoby chtěli řezat zaživa. Anesteziolog mě ale uklidnil, že je to kvůli tomu, aby co nejrychleji vytáhli dítě. Pak už jsem viděla zase jen masku na dýchání, ....
Žádné komentáře:
Okomentovat