Další dlouhý týden těhotentví

Pan doktor Šimkovič mi říkal, že na bolest mi může dát jen Paralen. Odkývala jsem mu to, věděla jsem, že kvůli miminku to nejde. Takhle jsem se tam vrátila 22.9.2007. Teprve tehdy jsem zjistila, že když mi chybí bílé krvinky, tak mám větší bolesti. Horší ale je, že se pak všechno hojí hrozně pomalu. Sice mě na to chirurg upozorňoval, ale nemyslela jsem že to bude skoro půl roku.

Na bolesti jsem si stěžovala čím dál tím víc. Zkoušeli jsme různé mastičky a čípky, ale nic z toho mi nepomáhalo. Pak už jsem neměla jen Paralen proti bolesti. Postupně mi dávali něco silnějšího. 28.9. jsem to už nemohla vydržet. Byly tři hodiny ráno a donutila jsem sestřičku, aby zavolala lékaře. Přišla paní doktorka Zavřelová. Natáhla si rukavici a chtěla se kouknout. Ale pokaždé jsem cukla. Na to řekla: "To bude anální fisura.". To znamená natržený konečník. Je pravda, že jít na záchod, byl pro mě horor. Ze záchodu jsem vstávala klidně pět minut, jak to bolelo.

Jelikož to byl pátek a byl svátek, tak jsem věděla, že ten víkend musím přetrpět. Opět mi dali něco silnějšího na bolesti. V pondělí za mnou přišel chirurg. Byl ze mě nešťastný. Ještě se mě ani nedotkl a já brečela. Snažil se mi vysvětlit, že mě potřebuje vyšetřit. Nakonec jsem to vydržela, ale zařvala jsem tam pořádně. Rozhodli se teda pro zákrok v celkové krátké narkóze.

Informace

Je to pro ty kteří uvažují o darování kostní dřeně, ale mají strach. Jsou tam rozepsané oba dva způsoby odběru. Osobně si totiž myslím, že mnoho lidí se bojí. Je to ale zbytečné, akorát se o tomto tématu málo ví.

http://www.kostnidren.cz/registr/darci/darcovstvi.php

Návštěva chirurgie

Dojeli jsme v pořádku. Jirka mě musel držet, abych vůbec došla na ambulanci. Nebyli jsme tam sami. Nějaký kluk si nasadil prstýnek a nemohl ho sundat. Prst už měl hezky napuchlý a bolelo ho to. Nejspíš ho museli sundat nějakou bruskou. Čekání v bolestech bylo nekonečné. Shrbená jsem s bekem chodila po chodbě sem a tam. Otevřeli se dveře. Tak jsem slušně pozdravila. Ale odezva žádná. Ani na nás nekouknul. Bylo vidět, že je rozespalý. A hlavně sem ho vyloženě obtěžovala.

Vysvětlila jsem mu, že mám hrozné bolesti konečníku. Na kolena jsem si klekla na lůžko a vystrčila svojí prdýlku :-). Neříkal mi, co bude dělat. Kdyby jo, tak bych se zrovna sebrala a odešla! Začal mi ten hemoroid zastrkávat dovnitř. Ale to byla tak neskutečná bolest, že jsem vždycky cukla a spadla i na bříško. Člověk si v té chvíli ani neuvědomoval, že v sobě nosí ještě někoho. Když už jsem slézala z lehátka, tak mi sestřička říkala: Ono stačí, aby se tam ten hemoroid zastrčil zpět a bolesti už nejsou takové." Jenže už v té chvíli jsem cítila, jak vylézá ven. Neměla jsem totiž hemeroidy vnitřní, ale jeden vnější. Kdybych mohla, tak bych byla pořádně sprostá!!!!!!!! Zeptala jsem se tedy, jestli mi dá něco na bolest. Na to mi řekl: "No já nevím co můžou dostat těhotné na bolest." Sebral se a odešel. Ještě že všichni doktoři nejsou stejní.

Vrácení do Hradce

Šla jsem za Jirkou na chodbu a jeli jsme domů. Po cestě jsem si na doktora pěkně postěžovala. Díky tomu nadávání na doktora jsem ani tolik nevnímala tu bolest. Přijeli jsme domů a šla jsem si lehnout. Vysílením a únavou jsem na chvilku usnula. Asi za dvě hodiny to začalo na novo. Byla jsem ráda, že jsem se oblékla a jeli jsme do Žamberka na pohotovost. Tam ale se mnou čekalo dalších pět lidí. Modlila jsem se, aby mě už vzali. Neustále jsem přešlapovala a nebo chodila sem a tam. Konečně se otevřely dveře a já šla dovnitř. Pan doktor se mě snažil vysvětlit, že to se musí vyřešit na chirurgii v Ústí nad Orlicí. Ukázala jsem mu zprávu, že tam jsme před několika hodinami byli. Bylo vidět, že ho to dost vytočilo a hned šel někam volat. Když přišel tak mi oznámil: "Hned jeďte do Ústí. Volal jsem tam, že přijedete." Tentokrát nadával Jirka na zdravotnictví. Musel přijet autem až před vchod, protože každý krok navíc byl utrpením. V Ústí nad Orlicí jsem se nedozvěděla ale taky nic moc. "Teď s tím nic dělat nemůžeme, protože jste těhotná." řekla mi doktorka. Moje otázka byla: "Takže to musím prostě vydržet?" Jen přikývla hlavou. Opět jsme jeli domů. Lehla jsem si do postele a ani jsem se nehla. Sebemenší pohyb mi vadil. Přišlo mi, jako by to tu bolest rozpumpovalo.

Změřila jsem si teplotu a už jsem měla zase 37,5. Volala jsem do Hradce. Všechno jsem jim vysvětlila a čekala, co se bude dít teď. Přijeďte k nám." Vzala jsem si jen nejdůležitější věci a jeli jsme opět do Hradce. Byl tam pan doktor Šimkovič. Hned se mnou udělali příjem a uložili mě na jednolůžkový pokoj. Když jsem si lehla do té postele na bok, tak se mi hrozně ulevilo. Věděla jsem, že jsem v dobrých rukách. Popravdě jsem se tam už těšila. Byl to krásný pocit BEZPEČÍ. Jirka seděl vedle mě na židli a povídali jsme si. Mrzelo ho, že byl na té pracovní akci. Kdyby to prý jen tušil, tak by byl raději se mnou. Po chvilce přišel docent Žák a pan doktor Šimkovič. Pamatuji si to přesně, jak se Žák opřel o čelo postele , smál se a ptal se: "Co ty tady Verčo děláš?" No hrozná sranda. Říkala jsem jim, že už ten porod chci mít za sebou. Na to mi docent Žák odpověděl se smíchem: "To ještě nevíš co ono tě čeká dál." Zasmála jsem se tomu a neřešila to. Ale teď už vím o čem mluvil.

Propuštění

Neměla jsem mnoho bílých krvinek, a tak se muselo počkat až nějaké přibudou. To aby mě mohli pustit domů. Byl to pátek 21.9., kdy mě pustili domů. Ještě než přijel Jirka, sem šla na záchod. A už tehdy jsem si říkala, že mě zase nějak začíná bolet konečník. Nijak jsem to ale neřešila.

Jirka ten den, měl nějakou akci z práce, a tak jsme jeli do Jablonného nad Orlicí a odtamtud jsem jela domů sama. Už při cestě jsem cítila, že můj konečník je víc rozbouřený, než když jsem odjížděla z nemocnice. Doma jsem si lehla a snažila koukat na televizi. Ale bolest byla kousek po kousku větší. Jirka se vrátil asi tak kolem deváté, společensky unaven. Najedl se a šli jsme spát. Kolem půlnoci už jsem nemohla bolestí spát. Nevěděla jsem co dělat. Vzala jsem si ataralgin, vždycky mi totiž pomohl na jakékoliv bolesti. Půl hodiny uběhlo a nic! Zkusila jsem ibalgin, hned po spolknutí mi Jirka říkal, že by ho neměli lidé, kteří jsou nemocní s krví. okamžitě jsem volala do Hradce, že mám hrozné bolesti konečníku a že jsem si vzala ibalgin. Další prášky jsem brát ale neměla a měla jsem jet na chirurgii. Snažila jsem se to vydržet, ale nedalo se to. Donutila jsem Jirku asi o půl třetí ráno vstát. Vůbec se mu nechtělo. Věděl totiž, že by nadýchal kdyby nás chytli policajti.

Zrušení svatby

Během tohoto týdne jsem si zašla ke svému obvodnímu lékaři kvůli hemeroidům. Jirka si ze mě dělal srandu: "vždyť ty ani nedojdeš k oltáři a ani to ANO neřekneš." Skrz hemeroidy jsem nemohla chodit a kvůli bolákům v puse jsem nemohla ani jíst a mluvit. Bylo to hrozný. Ale brala jsem to tak, že je to naplánovaný a chtěla jsem aby se dítě jmenovalo po otci. Šila jsem si postupně své svatební šaty.

V úterý jsme opět jeli na hematologii do Hradce. Destičky mi zase museli dodat. A pan doktor Široký mě poslal na stomatologii, aby mi koukli na ty boláky. Tam na mě koukal i nějaký docent. Ústní vodu mi nedoporučil. Je v tom alkohol a jako těhotná bych to tedy neměla. Měla jsem nadále používat tu vodu, co mi doporučila ta slečna v neděli. A na recept mi napsali mastičku, která by mi měla ty boláky alespoň trochu znecitlivět, abych se mohla najíst. Během těch 14ti dnů jsem zhubla dvě kila. Opět jsme vyrazili domů.

Svatba se blížila a mě pořád bylo hůř a hůř. Byl čtvrtek a já neměla ušité šaty, neměla jsem na to sílu. A hlavně tu sílu u toho sedět:-). V pátek už jsem si ráno naměřila 38 stupňů. Hned jsem volala do Hradce na ambulanci. Pan doktor chtěl, abych hnedka přijela. Snažila jsem se ho přemluvit, že to do zítra vydržím. Přeci jsem měla svatbu a rušit jsem jí nechtěla. Domluvili jsme se, že ještě zavolám. S Jirkou jsme jeli na nákup. Vrátili jsme se a moje teplota byla zase o něco vyšší. Sedla jsem si na postel a přemýšlela. "Co teď?" Volala jsem opět na hematologii, aby mi tam zarezervovali místo. Původně jsem si myslela, že po obřadu pojedu hned do nemocnice, ale nevydržela bych to. A taky bych si to vůbec neužila. Tak jsem si zabalila věci a jeli jsme na radnici zrušit obřad, do květinářství kytky,do restaurace oběd a do obchodu zákusky. Jenže ty jsme si měli vzít už ten den. Bylo kvůli tomu haló, ale nakonec jsme si je nemuseli kupovat. Nevím, co by Jirka dělal se třiceti zákusky :-).

Příjem na izolaci

Cesta byla hrozná, sedět na mojí prdýlce :-). Au, au. Bylo kolem poledne. Posílala jsem všem SMS zprávu, že se svatba ruší a že to není vtip. V Hradci jsme parkovali před hlavní bránou. Pamatuji si, že jsem měla co dělat, abych došla na hematologii :-). Hemeroidy, těhotná, to musel být pohled :-) Ještě že jsem na kolemjdoucí nemluvila. Snažila jsem se dorozumívat rukama a očima, abych co nejmíň mluvila. Ten největší bolák jsem měla na straně jazyku a drnkal mi tam o zuby. Pan doktor se mnou udělal hned příjem. Omlouval se, že byl ze začátku nepříjemný po telefonu, ale chtěl abych přijela co nejdřív. Pořád v té době najívka :-). Jelikož už jsem měla málo Bílých krvinek, tak by to se mnou mohlo jít i za ten den moc z kopce. Jsem moc ráda, že jsem tu svatbu zrušila a jela si hajnout do nemocnice.
Překvapení ale pro mě bylo, že jedu na sedmé patro, vždycky jsem totiž ležela na pátém. Sestřička si mě odvedla do takové uličky, kde bylo šest šatních skříněk, sprcha a židle. Sestřička dovezla nerezový stoleček a povídala, že si na něj mám dát jen osobní hygienu. Noční košili jsem nesměla mít svojí. Prostě nic, v čem by mohli být nějaký bacily. Osprchovala jsem se, rozloučila s Jirkou a odvedli mě do pokoje. První dojem byl hroznej. Stěna směrem k sestřičkám byla celá prosklená, to aby měli přehled. Z druhé strany bylo taky sklo za tím sklem hned chodbička. Návštěvy tam chodí totiž přes balkon do téhle chodbičky. Tam je telefon a přes ten si pacient se svojí návštěvou povídá. Víc mě vyděsila ta rampa s monitorem a ruznejma přístrojema nad postelí. Přesně jak v televizi. Super výhoda byla lednička, i když tu jsem kvůli bolákům nevyužila, televize, sprcha a záchod.

Po chvilce přišla sestřička mi napíchnout žílu. Poprvé ani podruhé se nepovedlo, proto zavolali sestřičku, která nejspíš napíchne pokaždé. A povedlo se jí to hned napoprvé. Nejhorší co pro mě bylo, tak výtěr z konečníku. Taky to sepisování těch dotazníků. Jak se cítíte? Jste optimista nebo pesimista? Jaké jsou vaše vztahy z rodinou? Ten začátek nebyl příjemný, ale po pár dnech antibiotik se mi ulevilo. Hlavně od bolesti.

Další týden

Zařizovali jsme si svatbu, jen malou. Obřad, pozvat nejbližší na oběd a domů. Termín už jsme měli 15.9.2007. Šaty jsem si chtěla ušít sama, jen obyčejné na ramínkách. Hlavně aby mi byli přes ten můj pupík :-). Říká se ale, že si na sebe žena nesmí šít svatební šaty, že to přináší smůlu. Mezi těmito kontrolami se mi začali dělat boláky v puse. Nechtělo se mi vůbec jíst, protože to bolelo. Pomalinku jsem začala i hubnout, ale ne naštěstí moc. Uklidňovala jsem se tím, že první si vezme drobeček co chce a pak teprve mé tělo.

Na kontrole jsem byla naposledy to úterý. A podle doktora to vydržím do dalšího úterý. Jenže v neděli ráno jsem vstala a pořád mi tekla krev z nosu. Jen malinko, ale nedařilo se mi to zastavit. Volala jsem do Hradce, a tam mi řekli, abych raději přijela. Sedli jsme hned s Jirkou do auta a jeli. V Hradci byl pan doktor Radocha. Odebrali mi krev kvůli krevnímu obrazu. Asi po dvaceti minutách přišel, že mám jen 9 destiček. Znamenalo to, že se musí zavolat dárci aby přijel, odebrat mu destičky a pak je ještě kvůli mě opravit. Naštěstí je pro mne sehnali dřív. Postěžovala jsem si taky na ty boláky v puse. Jestli by mi nemohl něco poradit. Po chvilce se tam objevila nějaká slečna, která pracuje na stomatologii a koukla na to. Poradila mi, abych si koupila Corsodyl(nebo tak nějak se to jmenovalo). Každopádně jsem po čase zjistila, že je to super věc. Po vykapání destiček jsme frčeli domů.

Návštěva u lékaře

Docent Žák si vzal dovolenou a já musela jít k jinému lékaři. Hned jak jsme přijeli, tak jsem šla na odběr krve z prstu. Na hematologii jsem tedy už přišla s výsledky. Věděla jsem podle nich, že budu muset dostat destičky i krev. Asi tak v 11 hodin mi přinesli destičky, za chvilku byli vykapané. Sedla jsem si do čekárny k Jirkovi a teprve 11:30 mě vzal hematolog. Řekl mi, že dostanu dvě krve. Začala jsem brečet. Věděla jsem že to bude na další tři hodiny. Doktor se mě snažil uklidnit. Něco v tom stylu, že chápe, že mám strach co se bude dít, to kvůli té nemoci. Jenže já mu vysvětlila, že je to kvůli tomu jak tam budu ještě dlouho. A že když už jsem donesla krevní hodnoty kolem půl deváté, tak že už se ta krev mohla zařizovat. Do toho ty hormony. Na to mi řekl: "Kurva ženská." Tyhle slova si pamatuji přesně. Pak pokračoval něco v tom stylu, že nevěděl, že tam už mám výsledky, že to bere vždy podle počítače. Další návštěvu mi naplánoval až za týden. Snažila jsem se mu ale vysvětlit, že to týden nevydržím s destičkami, ale marně. Domů jsme přijeli až ve čtyři.