Šla jsem za Jirkou na chodbu a jeli jsme domů. Po cestě jsem si na doktora pěkně postěžovala. Díky tomu nadávání na doktora jsem ani tolik nevnímala tu bolest. Přijeli jsme domů a šla jsem si lehnout. Vysílením a únavou jsem na chvilku usnula. Asi za dvě hodiny to začalo na novo. Byla jsem ráda, že jsem se oblékla a jeli jsme do Žamberka na pohotovost. Tam ale se mnou čekalo dalších pět lidí. Modlila jsem se, aby mě už vzali. Neustále jsem přešlapovala a nebo chodila sem a tam. Konečně se otevřely dveře a já šla dovnitř. Pan doktor se mě snažil vysvětlit, že to se musí vyřešit na chirurgii v Ústí nad Orlicí. Ukázala jsem mu zprávu, že tam jsme před několika hodinami byli. Bylo vidět, že ho to dost vytočilo a hned šel někam volat. Když přišel tak mi oznámil: "Hned jeďte do Ústí. Volal jsem tam, že přijedete." Tentokrát nadával Jirka na zdravotnictví. Musel přijet autem až před vchod, protože každý krok navíc byl utrpením. V Ústí nad Orlicí jsem se nedozvěděla ale taky nic moc. "Teď s tím nic dělat nemůžeme, protože jste těhotná." řekla mi doktorka. Moje otázka byla: "Takže to musím prostě vydržet?" Jen přikývla hlavou. Opět jsme jeli domů. Lehla jsem si do postele a ani jsem se nehla. Sebemenší pohyb mi vadil. Přišlo mi, jako by to tu bolest rozpumpovalo.
Změřila jsem si teplotu a už jsem měla zase 37,5. Volala jsem do Hradce. Všechno jsem jim vysvětlila a čekala, co se bude dít teď. Přijeďte k nám." Vzala jsem si jen nejdůležitější věci a jeli jsme opět do Hradce. Byl tam pan doktor Šimkovič. Hned se mnou udělali příjem a uložili mě na jednolůžkový pokoj. Když jsem si lehla do té postele na bok, tak se mi hrozně ulevilo. Věděla jsem, že jsem v dobrých rukách. Popravdě jsem se tam už těšila. Byl to krásný pocit BEZPEČÍ. Jirka seděl vedle mě na židli a povídali jsme si. Mrzelo ho, že byl na té pracovní akci. Kdyby to prý jen tušil, tak by byl raději se mnou. Po chvilce přišel docent Žák a pan doktor Šimkovič. Pamatuji si to přesně, jak se Žák opřel o čelo postele , smál se a ptal se: "Co ty tady Verčo děláš?" No hrozná sranda. Říkala jsem jim, že už ten porod chci mít za sebou. Na to mi docent Žák odpověděl se smíchem: "To ještě nevíš co ono tě čeká dál." Zasmála jsem se tomu a neřešila to. Ale teď už vím o čem mluvil.
Žádné komentáře:
Okomentovat