Jak to začalo

S přítelem jsme se  v září 2006 rozhodli pro miminko. Půl roku po té jsem zjistila, že jsem těhotná. Hned od pátého týdne jsem byla na rizikovém těhotenství. Během těhotenství se mi postupně snižovali destičky (trombocity), a pak i červené krvinky (hemoglobin). Pamatuji si, jak jsem byla ve 20.tt na kontrole u gynekologa a ten mi říkal, že musím co nejdříve na hematologii. další kontrolu mi dal za měsíc. A dodal "pokud nebudete v nemocnici". Tehdy jsem si akorát řekla, že přehání a co bych dělala v nemocnici. Druhý den, to bylo pátek 13.7.2007, jsem jela do Ústí nad Orlicí na hematologii. Tam na mě ale čekalo překvapení. "Necháme si Vás tu na pozorování přes víkend." Byla jsem v pohodě, až na ty hrozný vedra. Byly zrovna teplotní rekordy. Na pokoji jsem měla super spolubydlící, takže to i uteklo. Ležela jsem na gynekologickém oddělení z důvodu těhotenství.
V pondělí ráno za mnou přišel gynekolog. Zrovna nejlíp se netvářil. Řekl mi: " Slečno Horáková vaše krevní hodnoty nečekaně rychle klesly. Do půl hodiny je tu pro Vás sanita a jedete do Hradce Králové kde Vám odeberou kostní dřeň." Než to stihl doříct, tak už jsem brečela a moje těhotná spolubydlící taky. Měla jsem strach, že mi budou chtít moje miminko vzít. Taky jsem se bála toho odběru kostní dřeně. Přesně tak jako každý jiný jsem si myslela, že je to hrozně bolestivé. Po chvilce přišel hematolog a začal mě uklidňovat. " Posíláme Vás tam hlavně kvůli tomu, že dřív příjdou na to, co s Vámi je." Chvíli jsme si povídali a docela mě i uklidnil. Okamžitě jsem volala Jirkovi, aby mi dovezl ještě nějaké věci. Věděla jsem totiž, že tam ho neuvidím každý den, tak jako tady. Na sanitku jsme nakonec čekali tři hodiny. Lidi jim totiž při těch vedrech kolabovali a tak jsme museli čekat. Bylo to hrozný čekání. Už na pokoji mě položili na to jejich lůžko. Byl to hrozný pocit, naložili mě do sanitky a jeli jsme. Celou cestu z Ústí nad Orlicí až do Hradce jsme houkali. Byl to hrozně protivnej zvuk. A na psychiku taky nic moc. Vždycky jsem si říkala, že takhle houkají jen s opravdu vážnými případy. Takže se mi hlavou honilo všelicos. Když mě dovezli na hematologickou ambulanci, tak mě pořád vozili ve vozejčku, a to i když jsem nechtěla. Doktor se mě pak ptal, jestli nemohu na nohy. Tak jsem mu vysvětlila, že mě nikdo nedovolil chodit po svých. Udělal se mnou příjem. zeptala jsem se ho: "prý je odběr kostní dřeně hrozně bolestivý", je se usmál a řekl " hrozně moc."