Další rozhodnutí v mé léčbě bylo, že mi nasadili kortikoidy. Každý den jsem se těšila na vizitu, že mi už konečně řeknou, že se to lepší. Těšila jsem se takhle 14 dní a zbytečně. Nic se nedělo, a tak mi je zase pomalinku začali vysazovat. Jedno plus to ale mělo. Za čtyři týdny jsem tam ztloustla o osm kilo. Měla jsem z toho radost, protože do 20.tt. jsem nabrala jen dvě kila.
14 dní po prvním odběru kostní dřeně, mě čekal další. Vůbec se mi do toho nechtělo. Ještě na sálku jsem říkala panu doktoru, že jsem to čekala horší. Ten první odběr byl totiž mnohem horší. Prý to ale nebylo tím, že by byl lepší doktor, ale předešlému doktorovi se nejspíš povedlo napíchnout nějaký nervík. Výsledky z této várky vyšli o něco horší. Poprvé se psalo "buněčná kostní dřeň", no a teď už "chudší kostní dřeň". Pak už nezbylo nic jiného, než že mi vezmou kostní dřeň z pánevní kosti. První týden pobytu v Hradci jsem jim tvrdila, že na to nikdy nepůjdu. Teď už jsem se na to ale těšila. Věděla jsem, že z toho se bude už určitě vědět co mi je. A přeci jen ta nejistota v těhotenství nebyla příjemná. Jednou jsem na vizitě říkala, že jsem na tom ještě dobře. Že jiným těhotným přestanou třeba fungovat ledviny. Na to mi řekl: "to si teda nemyslím." Překvapilo mě to. Jo to jsem ještě byla najívka, která nevěděla, že kostní dřeň je stavební kámen celého těla.
Žádné komentáře:
Okomentovat