Moje ruce

Jednoho dne v noci jsem zjistila, že se nemůžu ničeho dotknout rukama, od zápěstí dolů. Hned mě to bolelo, jakmile jsem se něčeho dotkla. Ráno jsem to říkala sestřičce. Věděla jsem totiž, že bude problém ve sprchování. Sestřička si ale myslela, že ten stojan jen budu tlačit. Ale ani to nešlo.

Na sprchování tedy přišla sanitářka. Bolelo mě i to, když mi sundavala noční košili, která mi přejížděla přes prsty. Jakmile jsem byla svlékla, tak začalo mytí. Sedla jsem si na židli, která je určená přímo na sprchování a myla mě. Pěkně celou. Byl to pro mě hrozný pocit. To, když jsem o sobě věděla, že nejsem schopná se ani vysprchovat. No na psychiku hrozné.

Už si ani nepamatuji jak to vyřešili. Jestli to odeznělo samo a nebo mi zase dali něco speciálního na bolest. Některé věci už si pamatuji jen úlomkovitě. Oni ty opiáty, taky totiž dělaly svý.

Čekání

Období po svatbě už se u mě v nemocnici nic zvláštního nedělo. Pořád jen čekání na to, jestli se zlepší můj krevní obraz. Ten se ale neměnil.

Pamatuji si, že jsem se snažila omezit hladinu opiátů. Povedlo se mi to ze 3ml/hod. na 1,3ml/hod. Jenže pak mě začali hrozně bolet kolena. Sestřička mi postupně přidávala, ale ono se to nezlepšilo. Když už jsem byla zase na 3ml/hod., tak zavolala doktora. Ten mi napsal něco proti bolesti do pytlíku, to už mi pomohlo. Budete se asi divit, ale měla jsem radost z toho, že mě ty kolena bolí. Když totiž začíná kostní dřeň fungovat, tak bolejí hodně kosti. U každého jiné. Ale byl to planný poplach.

Jednou když byla velká vizita řekl profesor Malý: "Koukám, že zlepšení je o sto procent." Udělalo mi to hroznou radost a ptala jsem se kolik teda mám bílých krvinek. Jenže to zlepšení znamenalo, že mi vyrostli z 0,1 na 0,2. Vím, že jsem se dostala jen na 0,26 leukocitů a pak už se to nehlo. S tím se ale normálně žít nedá. Zdraví člověk jich má 3,9 až 6 nebo tak nějak.

Tomáškova první noc doma

První den, když byl Jirka doma s Tomáškem, jsem mu každou chvíli volala. Byla jsem z toho hrozně nervózní. Věděla jsem totiž, že má Jirka tvrdé spaní. A že nejspíš bude problém aby ho Tomášek v noci vzbudil. Celou tu první noc jsem se ve špitále převalovala a myslela na ně. V pět ráno už jsem to nevydržela a volala mu, jak to zvládá. Vypadalo to, že celkem v pohodě.

Po pár dnech se mi Jirka přiznal, že si musel nařídit budíka na mobilu, aby ho vzbudil. Jenže Tomášek se budil jak se mu zlíbilo. A rozhodně ne, podle budíku :-). Když už byl tedy Jirka vzhůru, tak se snažil neusnout. Chvíli mu asi trvalo, než si Jirka zvykl v noci reagovat na dětské brečení.

Až když jsem se vrátila z nemocnice, mi babička na něj práskla, že tu první noc ho musela vzbudit. Tomášek prý brečel a brečel. Když už to bylo dlouho, tak babička vstala a šla vzbudit Jirku: "Vstávej, brečí ti dítě." Musela jsem se tomu hrozně smát, když mi to vyprávěla.

Jak si odvezli poprvé domů Tomáška

Po svatbě se šel Jirka kouknout na Toma. Zároveň se tam i domlouvali, kdy si Tomáška vezme domů. Chtěli, aby tam Jirka dva dny byl a staral se o něj. Aby ho sestřičky poučili co a jak se dělá. Spaní tam ale měli jen pro ženy, tak to pro ně bylo dilema :-). Jirka ale řekl, že tam spát nechce, že raději bude každý den jezdit. Musel si tedy zařídit mateřskou. Každou chvíli ze sociálky volali do Pardubic a zjišťovali co a jak. Prvních šest týdnů jsem na mateřské musela být já. Jelikož si Jirka vzal Tomáška když mu bylo pět týdnů, tak on ještě mateřskou nemohl mít a proto si musel na týden zařídit hlídačenku a až mě ukončili mateřskou, tak Jirkovi začala. Pro mě byla výhoda v tom, že když jsem měla novou neschopenku, tak taky nový průměr. Takže jsem měla o tisícovku víc neschopenky.

Tomáška si Jirka měl vzít domů ve středu. V úterý tedy přijel a chvíli byl u mě a chvíli u Tomáška. Ve středu přijel se svojí maminkou. První co prý řekla, když viděla Tomáška bylo: "Vždyť je jako malý cikánek a těch vlásků. To po tobě nebude." Musela jsem se hrozně smát, když mi to Jirka říkal. Původně tam měli být až do tří do odpoledne, ale už asi kolem oběda za mnou přišli i s Tomáškem. Přišli mi ho ukázat alespoň přes to sklo.

Pak jeli domů. Domů ale k babičce ( k mojí tchýni ). Doma jsme totiž měli rozkopaný domeček. Jirka dělal komplet kuchyň a chodbu. Tím jak jsem onemocněla a dřív porodila, to nějak nestihl. Babička si je tedy vzala k sobě. Bydlí v Žamberku v paneláku. Jirka zabral pokoj´, kde byl s Tomáškem. Přes noc a den, se staral o Tomáška Jirka. Babička chodila kolem třetí z práce, a tak od té doby až do osmy se starala babička. Každý den ho koupala jen ona.

Svatba

Den začínal jako každý jiný. Sestřičky už si ze mě od rána utahovali :-). Jedna doma dokonce upekla svatební koláčky. Celý talíř jsem dostala na pokoj. To byla mňamka.

Asi hodinku před obřadem přišla sanitářka se sestřičkou a zeptali se mě, jestli nechci nalíčit a učesat. Nějak jsem to neřešila, takže jsem si namalovala jen řasy.

Obřad začínal o půl jedenácté. Asi v jedenáct přivezl Jirka zákusky. Objednala jsem je u švagrový a to padesát kousků. Aby si tam personál pěkně osladil život:-). Otočil se a hned jel pro matrikářku a oddávajícího.

Sestřičky mezitím upravovali jejich oddechovou místnost. To už jsem byla nervózní. Seděla jsem na posteli a čekala. Slyšela jsem zvonek. Jirka už přijel. Viděla jsem přes dveře, jak si oblékají zelený mundůr a dávají si roušky přes ústa. Přišlo mi to hrozně směšný. "Asi by bylo lepší abych měla roušku jen já ." říkala jsem si. Takhle to vypadalo, že všichni kromě mě, budou mít ústenku:-). Najednou jsem slyšela jak už se pro mě řítí sestřička a sanitářka. Ná, ná, na, ná, ...... Zpívali si svatební pochod :-). Děsně jsem se tomu smála. Sestřička mě odpojila od stojanu a mohli jsme razit. přišla jsem jako poslední. Docent Žák řekl, aby si všichni sundali ústenky. Takže jsme všichni vypadali normálně:-), teda skoro. Sanitářka mi do ruky dala kytku. Mimochodem je to umělohmotná, protože jsem nemohla mít normální. Osprchovali jí, vydezinfikovali a na záchodě vzali ten zelený ubrousek na ruce a zabalili kytku do něj :-).

Tak a teď už sem si sedla. Jak jsem si sedala opatrně na kraj, tak jsem málem s tím křesílkem přepadla. Svědci to křesílko museli chytnout. Oddávající řekl tu předmluvu, nebo jak se tomu říká a pak už jsme si řekli ano. Přípitek jsme neměli. Říkala jsem si, že já ani Jirka pít nemůžeme a že ostatní jsou v práci a ty taky pít nemohou. Sranda byla, když jsme si dávali prstýnky. Jak jsem byla zavodněná a opuchlá, tak se Jirkovi nedařilo nasadit mi prstýnek. Docent Žák řekl: "Jen si ho užij, za chvíli ho sundáš:-)" Jakmile mělo dojít na polibek, tak to Jirka odmítnul mi ho dát. To abych něco nechytla. Docent Žák to povolil, ale stejně se mu do toho nechtělo. No bylo to prostě bezvadný.

Fotky nám dělala nemocniční fotografka. Udělala nám i hezké album. Dostali jsme to jako svatební dar. A i jako dárek jsme dostali to, že Jirka mohl ke mě na pokoj na chvilku. To mě taky potěšilo.

Příprava svatby

Svatba se blížila a já pořád nevěděla koho si vezmeme za svědky. Nejdříve jsem myslela, že poprosím sestřičky. Říkala jsem si, že doktoři mají práce dost, tak je nebudu otravovat tady s tím. Takhle jsem to tam řekla jednou staniční sestřičce a ta mě vyvedla z omylu.

Myslím, že to byl víkend, když měla službu paní doktorka Štěpánková. Zeptala jsem se jí, jestli by nám šla za svědka. "Hrozně ráda přijdu." odpověděla. Moc mě to překvapilo, že jí to udělalo takovou radost. Ještě tedy jednoho svědka a nad ním jsem ani chvilku nepřemýšlela. Docent Žák! To je ten, kterému patří moje veliké dík. Jak za mě, tak i za Tomáška. Jakmile měl tedy příště vizitu, tak jsem se ho taky zeptala. Reakce byla podobná jako u paní doktorky Štěpánkové. Hned se ptal kdy a kde to bude. Svatbu jsme měli v pátek a on měl ze čtvrtka na pátek službu. Ale i tak řekl, že přijde, že si na tu svatbu počká. Byla jsem moc ráda, že mi svědčili zrovna oni. Těšila jsem se na tu svatbu a to moc.