První den, když byl Jirka doma s Tomáškem, jsem mu každou chvíli volala. Byla jsem z toho hrozně nervózní. Věděla jsem totiž, že má Jirka tvrdé spaní. A že nejspíš bude problém aby ho Tomášek v noci vzbudil. Celou tu první noc jsem se ve špitále převalovala a myslela na ně. V pět ráno už jsem to nevydržela a volala mu, jak to zvládá. Vypadalo to, že celkem v pohodě.
Po pár dnech se mi Jirka přiznal, že si musel nařídit budíka na mobilu, aby ho vzbudil. Jenže Tomášek se budil jak se mu zlíbilo. A rozhodně ne, podle budíku :-). Když už byl tedy Jirka vzhůru, tak se snažil neusnout. Chvíli mu asi trvalo, než si Jirka zvykl v noci reagovat na dětské brečení.
Až když jsem se vrátila z nemocnice, mi babička na něj práskla, že tu první noc ho musela vzbudit. Tomášek prý brečel a brečel. Když už to bylo dlouho, tak babička vstala a šla vzbudit Jirku: "Vstávej, brečí ti dítě." Musela jsem se tomu hrozně smát, když mi to vyprávěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat