CT a ultrazvuk kyčlí

Byl podvečer, když mě sanitář vez na vozíčku na ultrazvuk kyčlí. Chvíli jsem cítila zase čerství vzduch, byla to příjemná vyjížďka :-). Sice jsem měla tu neprodyšnou ústenku, ale trochu vzduchu se ke mě přeci dostalo. Sanitář dal papíry na kartotéku a čekali jsme na chodbě. Pak donesl doktorovi a sestřičce ústenky a teprve pak jsme mohli jít dovnitř. Na ultrazvuku naštěstí nic nebylo. Ale myslela jsem si to, kyčle mě totiž neboleli. Takže jsme zase vyrazili zpátky :-(.

Když jsme jeli na cétéčko, tak to bylo jiný. Bylo nařízený, že se po areálu nesmím pohybovat. Ani s ústenkou. Takže přijela sanitka a ta mě vezla ten kousek na CT. Přišlo mi to děsně směšný. Sami vědí, že je to složitý, aby ode mě někdo něco chytnul i kdybych byla infekční. Ale byl to příkaz někde z hora. Na cétéčku to bylo v poho. Když jsme odjížděli se sanitářem, tak mi povídal, že prej to je dobrý. Takže info z první ruky :-). No a vyrazili jsme zase sanitkou těch pár metrů zpátky :-)

Odkašlání

Druhý den ráno mi přinesla sestřička na pokoj takovou věcičku, která mi měla pomoct z odkašláváním, alenevím jak se to jmenuje. Zapojilo se to do zásuvky, nalil se tam nějaký slaný roztok a jási musela vzít tu hadičku do pusy a zhluboka dýchat. Tím jak jsem to natáhla až do plic jsem na začátku kašlala, ale po chvilce jsem si zvykla. Musela jsem vydržet 15 minut. Po té době jsem jen trošičku  zakašlala a už to šlo samo ven :-) . Myslím, že to byly čtyři zkumavky, do kterých jsem musela odkašlat. Zavolala jsem sestřičce, že už je hotovo. Sestřička prohhlížela zkumavky jestli jsou hleny dost kvalitní :-))))). No zasmáli jsme se.

Plicař

Doktor z plicního přišel, prohlídnul si mě a opřel se o topení. " Poslech je dobrý. Pošleme Vás ještě na rentgen, cétéčko a ultrazvuk kyčlí, jestli tam nemáte zase výpotek."  Byl to takovej sympatickej mlaďák. Říkala jsem mu, že nemáme Tomáška očkovanýho na TBC. Pokud je ale zdravý, tak to ničemu nevadí. Že i kdyby to ode mě chytnul, tak by to přešel jako chřipku a vypořádal se s tím sám. Uklidnilo mě to. A nechápalla jsem, proč mi tohle nemohli říct už v Žamberku. Jo taky mluvil o tom odkašlání :-) . Prej tam ale mají nějaký urychlovač testů  na TBC, že to trvá je tři týdny. Klasickým způsobem to trvá šest týdnů. Takže to znamenalo, že bych za tři týdny mohla být už doma.

Taky za mnou přišel docent Žák. To mi udělalo velikou radost. Postěžovala jsem si jak hrozný to je v Alberťáku. Taky říkal, že i on sám byl překvapenej, že se z toho vyklubala tuberkuloza. Chvilku jsme si povídali a pak musel zase jít.

Skafandr a plastové nádobí :-)

Seděla jsem na posteli a čekala co se bude dít. Slyšela jsem, že za dveřmi něco šustí. Dveře se otevřeli a já se zděsila. Sestřička přišla. " O teď k Vám každý bude chodit takhle, je to nařízené." Jediné co na sestřičce bylo vidět, byly oči. Zelený plášť zavázaný kolem pasu. Na rukách gumové rukavice přetažené přes ten plášť, na hlavě zelenou čapku, přes nos a pusu neprodyšnou ústenku a na nohách taky speciální boty, ve kterých se chodilo jen ke mě. Byla to najednou hrozná změna. V Žamberku jsme si mohli vesele chodit kam jsme chtěli a tady ke mě choděj skoro ve skafandru, aby něco nechytli. Se sestřičkou jsme sepisovali různé papíry. Jak se cítíte? Jestli mi pomáhá rodina? Pamatuju si, že tam byla otázka, při které jsem odpověděla, že se cítím hrozně a mám deprese. Sice jsem se tomu zasmála, ale když je člověk takhle sám, tak moc přemýšlí a to není dobrý.
Po chvilce sestřička odešla a přišla sanitářka s jídlem. Další šok. Plastové nádobí i příbory. To co jsem nesnědla, se vyhodilo celé do barelu v koupelně. Sanitářku jsem poznala jen podle toho, že měla žlutý plášť.

Můj ošetřují lékař na infekčním

Dojedla jsem a přišel pan doktor Prášil. Nikdy na něj nezapomenu. Hrozně z něj sršil optimismus a dobrá nálada. A to jsem v tu chvíli potřebovala. Klasicky mě přijmul. Poslech srdce, plíce. Kouknul do krku, poklepal záda, prohmatal bříško a kouknul jestli nemám nateklé nohy. Prostě taková ta klasika :-) . Řekl mi, že za mnou příjde doktor z plicního. TBC totiž je plicní, ale plicaři s tím nechtějí mít raději nic společného, tak to posílají na infekční :-) . Taky se mě ptal, jestli jim odkašlu do zkumavky. "To musíte natáhnout až z paty." Povídal mi. No zasmáli jsme se :-) . "Jenže já to neumím." odpověděla jsem na to. Jenže mi nedal pokoj, vysvětlil mi, že to zítra vyřešíme a že mi pomůžou. :-)

Konečně do Hradce

Bylo úterý 27.5.2008 a já netrpělivě čekala na vizitu. " Konečně se dozvím kdy pojedu do Hradce." říkala jsem si. Jenže nikdo se mnou o Hradci nemluvil. A ani mi o tom nic nechtěli říct. Po telefonu jsem mluvila s kamaádkou, která ten den zrovna byla v Hradci na kontrole u Docenta Žáka. Poprosila jsem jí, aby mu vzkázala, že je to tu hrozný. Můj vzkaz vyřídila a já ve středu jela do Hradce. Moc jsem se tam těšila. Jistota toho, že jsem v dobrých rukách.
Jirkovi jsem ještě nakázala co mi má všechno z domova přivézt. Pamatuji si, že tu noc jsem nomohla ani spát. Mooooc jsem se těšila. Ráno jsem se rozloučila s lidičkama, co jsem tam poznala. Věkově byli mezi 70-90 lety. Cítila jsem se mezi nima ale dobře. A myslím, že oni se mnou taky. Nemuseli se cítit tak nemocní. Jedna paní už tam mluvila o tom, že určitě umře. Hrozně jí to vzalo, že má TBC. Tu jsem nerada opouštěla.
Dopoledne pro mě přijela sanitka. Bylo myslím okolo půl desáté. Jel příjemný řidič, takže bezva. Akorát jsem musela sedět vzadu.

Příjem na infekčním v HK

Už jsme vjeli do Hradce a já byla šťastná, že tu jsem. Nevěděli jsme ale kam máme přesně jet. Jestli na infekční nebo hematologii. Zajeli jsme teda nejdřív na infekční. Řidič se šel zeptat na ambulanci. Po chvilce přišel a říkal, že jsme správně. Museli jsme ale jet na druhou stranu budovi, tudy se přijímalo na JIPku. Vystoupila jsem ze sanitky a po chvilce přišla sestřička. Koukala na mě a říkala: "Vy chodíte?" Hrozně jsem se začala smát, proč bych neměla? Říkala jsem si. Až pak mi došlo, že docent Žák si nejspíš asi trochu přikrášlil, aby mě do Hradce vůbec dostal :-).

Sestřička mě odvedla do pokoje. Byly zde vysoké stropy a pokej byl úzký a dlouhý. Postel byla asi tak uprostřed a kolem ní spousta přístrojů. Věděla jsem ale, že pro mě nebudou. Naproti posteli byla na zdi televize. Pokoj byl v přízemí, okna byla do půlky zamalovaná bílou barvou. Z pokoje vedli ještě jedny dveře, do koupelny a na záchod. Koupelna byla veliká a v ní asi tři barely. Jeden na špinavé prádlo, druhý na odpad a třetí na odpad od sestřiček. V koupelně byly prosklené dveře, které vedli ven na ochoz. Chodili tudy pro odpady z barelů. To aby nemuseli přes můj pokoj. Asi aby něco nechytli :-) . Těmito dveřmi za mnou mohli chodit návštěvi.A bylo na nich napsáno " BIOLOGICKÉ RIZIKO" když jsem si to četla poprvé, tak jsem se tomu hrozně smála :-))))) Pozor na mě, jsem nebezpečná!!!!!! :-)))))

Nějaké čísla o TBC

Těšila jsem se hrozně na pondělí. Konečně měl přijít doktor, který mě bude mít na starost. "Konečně se něco dozvím!" říkala jsem si. Je pravda, že základní informace o TBC jsem si přečetla na pokoji. Měli jsme tam tři papíry, kde se psalo co je to TBC a kolik lidí jí má ročně. To byla věc, která mě překvapila. Ročně onemocní TBC asi 1000 lidí. Z toho 85% je plicní forma. A myslím, že psali, že pouze 15% je infekční. Nevěděla jsem, že je ta nemoc takhle častá. Ale prostě se o ní akorát nemluví. Taky jsem zjistila, že TBC se nedá chytnout v autobuse, ve vlaku, a tak. Tuberkulózní bacily prý ve vzduchu přežijí asi jen 1-2 minuty. Proto se lékař ptal, jestli jí měl někdo v rodině. Chytla jsem to tedy od někoho, kdo mi byl blízký.

Lékař v pondělí přišel. Opřel se o čelo postele a řekl: "Kde Vy jste k tomu přišla? Takhle mladá." Sestřička se mu snažila něco vysvětlit. "Prostuduju si její kartu." řekl a odešli. Takže jsem se zase nic nedozvěděla. To pondělí jsem ho ještě naháněla, jestli mluvil s mým hematologem. A kdy mě teda převězou do HK. Marně :-( . Byla jsem z toho úplně psychicky na dně. Nic mi neřekl, prášky jsem musela pořád papat. A na tu reakci jsem dostala další prášek. Měla jsem strach. Na sestřičkách bylo vidět, že nevědí co se mnou. A lékař byl takový, že si to musel všechno vyřešit sám. Strašně chytrej. Neměla jsem ho v lásce a nemám. Příjde mi jako frajírek a arogantní. A to, že nás bere jen jako kus a né lidi. A pak se mi to i potvrdilo. Je zároveň i jako obvodní lékař a ještě lékař nazácchrance. Takže si myslím, že hrne prachy.

Reakce na léky

První noc se mi dobře nespalo. Pořád jsem přemýšlela nad tím co bude. A kdy už bude všemu konec a zase budu žít normálně. Musím přiznat, že chvílema jsem byla i lítostivá.

Věděla jsem, že o víkendu se nikde nic neděje. To už jsem měla vypozorované ze špitálů :-) . Potěšila mě ale jedna kamarádka, která má o pět měsíců starší holčičku než je náš Tom. Nebála se a přijela s Gabčou i s manželem na návštěvu. Byla jedna z mála, co věděli, že je i jiná tuberkulóza než na plicích a že takové nejsou nejspíš ani infekční. Opravdu mě to zahřálo na srdíčku. Za to můj Jirka když za mnou přijel, tak jen na chvilku. Tomáška měl v sedačce a já na něj mohla koukat jen přes sklo. Bylo to hrozný. Ale díky tomu jsem zjistila, že už Tomáška miluju a to maximálně. Můj malej andílek s rohama :-) a životabudič.

Co týká léčby, tak je to jen o tom, aby člověk poctivě jedl ty jejich léky. Jen na tuberu jich myslím bylo 12-15. Ale kdyby se to alespoň dalo polikat. Všechny byly takové velliké, něco jako paralen. A taky hrozně hořké, fuj, fuj, fuj. K snídani a obědu jsem to zvládla, ale problém načal večer. Po večeři a lécích jsem šla na pokoj. Po chvilce jsem se začala škrábat na nose, pak tváři a čele. Cítila jsem hroznou horkost v obličeji a pak to šlo postupně po těle. Šla jsem do sesterny, že mám asi reakci. Ukázala jsem jim i záda. Tam jsem měla vyrážku. Nahlásila to lékaři, ale než přišel, tak bylo po všem :-). Tohle se stalo v sobotu a v neděli se to opakovalo.

Jak na mě pusobilo Albertinum

Této budově kde leží jenom tuberáci, se tam říká Maliňák. Byl to asi ten nejstarší dům, co tam je. V přízemí leží ty nemohoucí staří lidé. Tím jak měli otevřené dveře na chodbu, bylo hrozně slyšet to jejich chrchlání. Bylo to až nepříjemné. V prvním patře jsou ty soběstační, mezi nimi i já :-). Sociálky tam byli hrozné. V prvním patře jeden dámský a jeden pánský záchod a to samé v prvním patře. Na pokoji, kde jsem ležela, byli tři postele. Jedna byla už obsazená. Paní tam ale nebyla, užívala si pohodičky doma. Do nočního stolku jsem si nic ani nedala, štítila jsem se. Všechno jsem raději měla ve skříni, ta vypadala o něco lépe. Na fotkách sami vidíte, že to tam vypadalo jako za doby válečné.

Když jsem se chtěla jít vysprchovat, tak jsem musela do sklepa, kde byla umývárna. Na jedné straně dvě vydlážděné sprchy zakryté starou plentou. Když jsem se tam sprchovala, štítila jsem se dotknout i té plenty. Na druhé straně několik umyvadel, na další vana. Bylo tam pověšené prádlo na sušáku a i pračka. Nevím, asi jsem už moc vymazléná z té fakultky. Ale pod pojmem infekční, si rozhodnětohle nepředstavuju.

Co se mi tam ale hrozně líbilo, bylo prostředí. Krásný park, kde jsem se procházela a přemýšlela. Čerpala jsem zde energii na další dny. V té době bylo i krásné počasí. Když jsem seděla venku na lavičce, tak jsem tam často viděla veverky. Bylo jich tam hrozně moc a vůbec se nebáli.

Příjem v Albertinu

V Albertinu jsem nikdy nebyla, ani jsem pořádně nevěděla kde to přesně v Žamberku je. Jirka zastavil před vrátnicí a šel se zeptat, kam se jezdí s TBC. Bylo před pátouhodinou, když jsme tam přijeli azaparkovali u zadního východu. Šla jsem dovnitř a na chodbě potkala sestřičku. "Dobrý den. Já jdu na příjem. Prý už tu o mě víte." Sestřička na mě divně koukala a ptala se, kdo jde na příjem, jestli manžel. Nějak nepochopila, že jdu já. Musela jsem jí vysvětlit, že mi volal hematolog z HK, že mám TBC. A že musím okamžitě do Albertina. Zrovna jim dováželi autem večeři, takže nejdřív se Jirka musel uhnout autem. Vzala jsem si teda věci z auta a Jirku s Tomáškem poslala domů. S tím, že jim dám o sobě vědět. Sedla jsem si na lavičku na chodbě s batůžkem a igelitkou a čekala na doktora.

Mezi tím mi našli sestřičky pokoj. Nejdřív jsem měla být  na pokoji s nějakou ukrajinkou. Ale nakonec se setřičky rozhodli, že mě dají na pokoj, kde budu sama. Zanedlouho pro mě sestřičky přišli na pokoj, že už je tady doktor. Šla jsem do sesterny, doktor mě posadil na židli. Než se mnou začal mluvit, tak mi podal ústenku, aych si jí vzala. Byl to hroznej pocit. Cítila jsem se jako prašivá. Ptal se mě na různé otázky. Jestli měl někdo TBC v rodině. Sepisoval si mojí diagnosu a léky. Změřilimi tlak, tep, poslechl si plíce. Přišel mi hrozně divnej. Potichu mluvil a ještě tím způsobem, že hledal hrozně slova. Přišlo mi to směšný. Ale z toho důvodu, že v Albertinu je i psychiatrie. Přišlo mi, jako když odtamtu utekl. Když už jsem odcházela, tak jsem se ptala co budou dělat s tím, že nemáme očkované dítě na TBC. Na to mi řekl: "Nic, dokud se neprokáže, že jste infekční." Otočila jsem se a odešla. Nic mi neřekli, kde jsem k tomu přišla a co s Tomáškem. Byla jsem z toho úplně mimo. Pod pojmem tuberkuloza, jsem si představovala skoro umírajícího člověka. Měla jsem strach, co bude dál.

Tuberkulóza

Byla jsem dobře naladěná z pouti. Konečně jsem se cítila jako člověk! Byla jsem v kolektivu mezi lidmi a nebála jsem se, že něco chytnu. Doma jsem chtěla něco dělat na zahrádce, ale nemohla jsem. V hlíně je hodně bakterií. Ale mohla jsem chdit s Tomem na procházky.

Jenže tahle moje idylka neměla dlouhé trvání. Bylo 23. května odpoledne, asi tak půl čtvrté. Všimla jsem si, že mi někdo volal z fakultky. Snažila jsem se dovolat zpátky, ale marně. Během chvilky mi volalo cizí mobilní číslo. Vzala jsem to a tam se ozval docent Žák. Představil se a říkal mi: " Verčo zabal si věci na delší dobu, máš tuberkulozu!" Ještě jednou jsem se ujistila, jestli jsem slyšela dobře. Bohužel ano. Moje další věta byla: " My nemáme Tomáška očkovaného na tuberkulózu." Snažil se mě uklidnit. Říkal mi, že si myslí, že infekční nejsem, že to mám v kyčelním kloubu, ale ať raději nechodím k Tomáškovi. "Zabal si a jeď do Albertina do Žamberka. Volal jsem tam a už na tebe čekají. V pondělí si tě převezudo Hradce." Rozloučili jsme se a zavěsili telefon. Okamžitě mi vyhrkli slzy do očí. "Co dalšího mě ještě čeká. To snad nemá konce!" Šla jsem za Jirkou ven a říkala, že musím hned do Albertina, že mám TBC. Vypadalo to, že ho to ani nepřekvapilo. Ale asi to je tím, že co se týkalo mého zdravotního stavu, tak se naučil svoje city neukazovat. Prostě velikej hrdina. Ale i tak jsem věděla, že ho to taky trápí. Jenže o tom nemluví. Zabalila jsem si a vyrazili jsme.

Berle a návštěva u lékaře

Doma jsem občas chodila o berlích, ale jen když mě nohy boleli a nebo do města. Pamatuju si, že jsem šla jednou takhle k obvoďákovi. Tam jsme byli dohodlí, že mě vezmou přednostně, abych něco nechytla. Když jsem ale odcházela od doktora, tak sestřička říkala jednomu pánovi, že pak půjde na řadu. On se na mě kouknul a řekl: " Když mě tady pořád někdo předbíhá!" Dělala jsem jakoby nic. Neměla jsem slov. Neřeknu, kdybych neměla ty berle, tak vypadám jako zdravej člověk, ale takhle? Naštěstí mě potěšila sestřička. Slyšela jsem, jak mu řekla: " Paní je těžce nemocná!!! A vůbec bych Vám to nepřála!!!!" Nikdy přeci ten druhý nemůže vědět, co tomu dotyčnému je. Ale lidi jsou různí.

Srazík

Vím, že většina lidí co sem chodí, jsou spolužáci. Na naše stránky by mi to video asi nešlo, tak ho máte tady. Byl to fakt super srazík a jsem moc ráda, že jsem Vás viděla. Teda alespoň tu většinu.

Další propuštění :-)

Po víkendu jsem vyfasovala francouzské hole. Rehabilitační sestra mi ukázala, jak s nima mám chodit. Koukala jsem na ní a přišlo mi to děsně směšný. Říkala jsem si, že přeci takhle nemůžu mezi lidi. Všichni se na mě akorát budoudívat a ukazovat si na mě. A bgarva mých holí byla šedá. Takový ty klasický důchodcovský :-).

No a mohla jsem jet zase domů. Pouštěli mě zase v úterý. Propouštěcí zprávu už měli napsanou. Chtěla jsem se jít kouknout na kamarádku, která ležela na porodnici a že bych tam počkala ina Jirku, než pro mě přijede. Jenže mě hrozně překvapilo, že mě nepustí bez doprovodu. V tu chvíli jsem si připadala jako občanky zbavená. Jirka pro mě přijel, zajeli jsme ještě pro léky a jeli domů.

Výsledek magnetické rezonance

Teď jsem pořád čekala na výsledky. Bylo to dlouhé, ale asi jen kvůli tomu, že jsem se na ně těšila. Výsledky byly ale asi až za dva dny. A to jsem se znich kloudně nic nedozvěděla. Jen že mám osteopenii. To znamená odvápněné kosti. A ještě se tam psalo něco o nekroze kyčelního kloubu. To jsem ale nějak nebrala navědomí. Myslela jsem si, že to nic není. Docet Žák mě ještě objednal na denziometrii, snad jsem to napsala dobře. Tam se měří hustota kostí, nebo do jaké míry jsou odvápněné. bylo to poprvé, co jsem slyšela, že něco takového je.

Myslím, že byl víkend, když přišel na oddělení docent Žák. Přišel tam ve svém volnu. Byl totiž v cicilu a já ho znala jen v bílém :-). Přišel se mě zeptat co nohy a jak se mám. Na to jsem mu odpověděla, že dobrý.Ale zajímala mě jiná věc. Jestli to bude mít nějaké následky. Na to mi odpověděl: " No asi budeš mít nový kyčelní kloub. Ale neboj, to nic není. S tím se dá normálně žít." Mám kamarádku, která má kyčelní kloub už od svých 19ti let. Ale nikdy mě nenapadlo,že bych ho měla mít taky. Když odešel, tak jsem nad tím pořád přemýšlela. Dokud jsem neměla něco cizího v těle, tak jsem se necítila nemocná. Ale pořádjsem si říkala, že takhle už ze mě bude mrzák. Trvalo mi to asi tři dny, než jsem se s tím smířila.