První týden s cukrovkou

Od té doby, co jsem brala kortikoidy, jsem byla pořád hladová. Když někdo přede mnou jedl něco dobrého, tak to pro mě bylo utrpení. A hlavně jsem musela jíst hrozně malé porce.

Další úterý jsem šla znovu na kontrolu. Opět nekonečné čekání. To mě ničilo. Byla jsem pořád taková malátná a to cestování tomu mnoho neprospívalo. Na kontrole jsem si postěžovala, jak trpím hlady a že sem za ten týden zhubla dvě kila. Paní doktorce na hematologii se to vůbec nelíbilo. V mém případě platilo, čím víc jsem vážila, tím lepší to bylo. To kdyby se zase náhodou něco dělo, tak aby tělo mělo z čeho brát.

Musela jsem jít taky na diabetologii. Musela jsem si pravidelně zapisovat hladiny cukru, aby mi to pak paní doktorka nastavila tak, aby mi to vyhovovalo. Jenže na to jsem si musela prostě přijít sama. Postupným vysazováním kortikoidů, mi cukrovka mizela. Taky jsem si postěžovala, jak trpím hlady. Musela jsem i tady. Bylo mi řečeno, že v mým případě, to není dlouhodobá cukrovka a že si budu prostě píchat víc inzulínu. To abych mohla zase vesele jíst :-). Nikdy jsem nebyla zastánce diety.

Cukrovka

V neděli se nám vrátila spolu bydlící. Ta druhá byla propuštěná v pondělí. Postel ale ještě ani nestihla vystydnout a přišla tam nová paní. Mimochodem taky s reakcí kostní dřeně. Takže z nás měli lékaři srandu, že jsme se tak sešli :-).

Bylo to bezvadný. Kecali jsme a kecali. Zjistili jsme, že jsme všichni po transplantaci a že jsme spolu leželi na šestém patře (na transplantačním oddělení). Oni dvě se nesetkali, ale já je tam postupně potkala obě. Péťa, to je ta, která jim tam chtěla podepsat reverz. Nakonec ho teda i podepsala. Ráda na to vzpomínám, jaká tam byla legrace. Jakmile jsme šli někam na procházku, tak holky nasadily vlasy a razili jsme :-).

V pondělí jsem už ale měla před obědem cukr na 17ti, takže mi museli píchnout inzulín. Pak se to už nelepšilo, takže mi ho mě čekalo naučit se měření hladiny cukru a píchat si inzulín.

Hned v úterý mě poslali na Diabetologii. Dostala jsem tam glukometr a naučili mě s ním zacházet.Druhý den jsem tam šla znovu, ale to pro inzulínový pera. Jedno pero bylo denní inzulín a druhé večerní. Denní se píchá do břicha, aby to bylo blízko slinivky. Noční se píchal do stehna. To aby se to pomalu vstřebávalo a vydrželo to celou noc. Tak nějak to funguje.

Taky jsem dostala různé brožurky a letáčky. Bylo tam napsáno co můžu jíst a nemůžu a kde je kolik cukru. Nikdy jsem netušila, že cukrovka je tak strašná nemoc. A smekám před každým cukrovkářem. Vždycky jsem říkala, že je to taková bramborová dieta.

Bylo divný si píchat inzulín. Myslím píchat sama sebe. naštěstí jsem měla pěkné špíčky, takže bylo kam píchat. Ještě tu středu, mě propustili domů.

Kousek kůže

Zapoměla jsem ještě napsat, že se reakce kostní dřeně proti hostiteli zjistí tím, že se pošle kousek kůže na rozbor. Když jsem to slyšela, tak jsem se zděsila. Pan doktor se mě zeptal, kde to nejvíc svědí. Tam mi to ptřel desinfekcí a umrtvil. Pak mi z toho místa vyřízl nepatrný kousek kůže. To bylo hned jakmile mi řekli, že si mě tam nechají.

Svědění

To svědění bylo, že moje tělo bojovalo proti cizí kostní dřeni. Takže mi museli nasadit kortikoidy. Jakmile jsem to slyšela, tak jsem věděla, že budu zase pěkně "nenažraná" :-).

Byla jsem ráda, že jsem v nemocnici. Cítila jsem se tam víc doma, než ve skutečném domově. Hlavně jsem věděla, že tam jsou lidičky se kterýma si mám co říct. A moc mi to pomohlo. Člověk potřebuje ventilovat svoje pocity. Doma jsem si přišla nepochopená.

Paní, co ležela vedle mě, měla silnou cukrovku a kupu jiných diagnóz. Byla to taková starší paní, ale byla s ní hrozná sranda. Pořád jsme mluvili o vaření. Já chutě z kortikoidů a ona si jídla taky pořádně nemohla užít, to kvůli té cukrovce. Ještě asi dvakrát jsem jí pak potkala a hned se ke mě hlásila. Většinou jsme se teda potkali u kantýny :-).

Druhá paní šla na víkend domu, bydlela kousek od fakultky. Když jsem jí poprvé viděla, tak jsem si myslela, že byla někde na dovolený. Jenže ona měla taky reakci kostní dřeně. To pak člověk vypadá jako kdyby přijel od moře. Měla do toho ale ještě žluté fleky na sobě a žluté oči. Měla špatné játra. Kolikrát si na ní vzpomenu, ale bojím se kohokoliv zeptat jak na tom je. Vím, že na tom nebyla dobře a nevím jestli bych chtěla vědět jestli umřela. Kamarádka se takhle zeptala na jednoho pacienta a dozvěděla se, že umřel. A nesla to špatně. Říkala jsem jí, že je to možná hnusný, ale je lepší nevědět všechno. Můžeme žít v domění, že to dopadlo dobře.

Kontroly a svědění kůže

Když jsem měla jet poprvé na svojí první kontrolu, tak jsem nemohla pomalu ani spát. Byla jsem děsně nervózní. Na kontroly jsme jezdili s Tomáškem. Převařenou vodu jsme brali v termosce a museli jsme s sebou vzít i dvě lahve a Bebu. Bylo to docela náročný. No pro mě ani ne, ale pro Jirku. V únoru v autě přebalovat dítě a dělat mu mlíčko a krmit ho. Ještě že už tohle je za námi.

I když se vždycky snažíme přijet na hematologii co nejdřív, tak jsme tam nejspíš jako jedni z posledních :-). Když Tomča je hroznej ochrupka :-).

5.2.2008 jsem byla normálně na kontrole a bylo všechno v pořádku. Dva dny na to jsem měla svátek dostala jsem bonboniéru. Tu jsem pak už stejně nemohla dojíst, pak se dozvíte proč.

V pátek 8.2.2007 mě tak nějak začalo ráno hrozně svědit tělo. Nejdřív ruce a nohy a pak to začalo být nesnesitelné. Volala jsem do HK na hematologii jestli by mi nemohli říct, co mi dávali za prášky na svědění, že by mi to tu předepsal obvodní lékař. Myslím, že jsem mluvila s panem doktorem Smolejem. Počítal, jak dlouho jsem po transplantaci a řekl mi, abych přijela. A to hned! Takže jsme se zase zabalili a vyrazili. Pan doktor si mě vzal hnedka. Kouknul se na tu mojí vyrážku a řekl mi, že si mě tu nechá. Byla jsem hrozně překvapená, že tam zůstanu. Neměla jsem zabalené vůbec žádné věci.

Jirkovi jsem volala, že může jet domů. Zašla jsem si na EKG a sestřička mě odvedla na páté patro. Ani mi to nevadilo tam být. Jediné moje přání bylo, abych nebyla sama na pokoji. To se mi splnilo. Na pokoji sme byli tři.