Od té doby, co jsem brala kortikoidy, jsem byla pořád hladová. Když někdo přede mnou jedl něco dobrého, tak to pro mě bylo utrpení. A hlavně jsem musela jíst hrozně malé porce.
Další úterý jsem šla znovu na kontrolu. Opět nekonečné čekání. To mě ničilo. Byla jsem pořád taková malátná a to cestování tomu mnoho neprospívalo. Na kontrole jsem si postěžovala, jak trpím hlady a že sem za ten týden zhubla dvě kila. Paní doktorce na hematologii se to vůbec nelíbilo. V mém případě platilo, čím víc jsem vážila, tím lepší to bylo. To kdyby se zase náhodou něco dělo, tak aby tělo mělo z čeho brát.
Musela jsem jít taky na diabetologii. Musela jsem si pravidelně zapisovat hladiny cukru, aby mi to pak paní doktorka nastavila tak, aby mi to vyhovovalo. Jenže na to jsem si musela prostě přijít sama. Postupným vysazováním kortikoidů, mi cukrovka mizela. Taky jsem si postěžovala, jak trpím hlady. Musela jsem i tady. Bylo mi řečeno, že v mým případě, to není dlouhodobá cukrovka a že si budu prostě píchat víc inzulínu. To abych mohla zase vesele jíst :-). Nikdy jsem nebyla zastánce diety.
Žádné komentáře:
Okomentovat