V neděli se nám vrátila spolu bydlící. Ta druhá byla propuštěná v pondělí. Postel ale ještě ani nestihla vystydnout a přišla tam nová paní. Mimochodem taky s reakcí kostní dřeně. Takže z nás měli lékaři srandu, že jsme se tak sešli :-).
Bylo to bezvadný. Kecali jsme a kecali. Zjistili jsme, že jsme všichni po transplantaci a že jsme spolu leželi na šestém patře (na transplantačním oddělení). Oni dvě se nesetkali, ale já je tam postupně potkala obě. Péťa, to je ta, která jim tam chtěla podepsat reverz. Nakonec ho teda i podepsala. Ráda na to vzpomínám, jaká tam byla legrace. Jakmile jsme šli někam na procházku, tak holky nasadily vlasy a razili jsme :-).
V pondělí jsem už ale měla před obědem cukr na 17ti, takže mi museli píchnout inzulín. Pak se to už nelepšilo, takže mi ho mě čekalo naučit se měření hladiny cukru a píchat si inzulín.
Hned v úterý mě poslali na Diabetologii. Dostala jsem tam glukometr a naučili mě s ním zacházet.Druhý den jsem tam šla znovu, ale to pro inzulínový pera. Jedno pero bylo denní inzulín a druhé večerní. Denní se píchá do břicha, aby to bylo blízko slinivky. Noční se píchal do stehna. To aby se to pomalu vstřebávalo a vydrželo to celou noc. Tak nějak to funguje.
Taky jsem dostala různé brožurky a letáčky. Bylo tam napsáno co můžu jíst a nemůžu a kde je kolik cukru. Nikdy jsem netušila, že cukrovka je tak strašná nemoc. A smekám před každým cukrovkářem. Vždycky jsem říkala, že je to taková bramborová dieta.
Bylo divný si píchat inzulín. Myslím píchat sama sebe. naštěstí jsem měla pěkné špíčky, takže bylo kam píchat. Ještě tu středu, mě propustili domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat