To svědění bylo, že moje tělo bojovalo proti cizí kostní dřeni. Takže mi museli nasadit kortikoidy. Jakmile jsem to slyšela, tak jsem věděla, že budu zase pěkně "nenažraná" :-).
Byla jsem ráda, že jsem v nemocnici. Cítila jsem se tam víc doma, než ve skutečném domově. Hlavně jsem věděla, že tam jsou lidičky se kterýma si mám co říct. A moc mi to pomohlo. Člověk potřebuje ventilovat svoje pocity. Doma jsem si přišla nepochopená.
Paní, co ležela vedle mě, měla silnou cukrovku a kupu jiných diagnóz. Byla to taková starší paní, ale byla s ní hrozná sranda. Pořád jsme mluvili o vaření. Já chutě z kortikoidů a ona si jídla taky pořádně nemohla užít, to kvůli té cukrovce. Ještě asi dvakrát jsem jí pak potkala a hned se ke mě hlásila. Většinou jsme se teda potkali u kantýny :-).
Druhá paní šla na víkend domu, bydlela kousek od fakultky. Když jsem jí poprvé viděla, tak jsem si myslela, že byla někde na dovolený. Jenže ona měla taky reakci kostní dřeně. To pak člověk vypadá jako kdyby přijel od moře. Měla do toho ale ještě žluté fleky na sobě a žluté oči. Měla špatné játra. Kolikrát si na ní vzpomenu, ale bojím se kohokoliv zeptat jak na tom je. Vím, že na tom nebyla dobře a nevím jestli bych chtěla vědět jestli umřela. Kamarádka se takhle zeptala na jednoho pacienta a dozvěděla se, že umřel. A nesla to špatně. Říkala jsem jí, že je to možná hnusný, ale je lepší nevědět všechno. Můžeme žít v domění, že to dopadlo dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat