Věděla jsem, že na odběr půjdu hned ráno po snídani. Přišla za mnou sestřička a dala mi prášek na bolest. Za půl hodiny si pro mě přišli. Byl to jen kousíček, ale musela jsem jet na vozíku. Na sálku jsem se posadila na lehátko a čekala. Ze samé nervozity jsem si pohupovala pořád nohama. Jak jsem tam ještě neznala doktory, tak jsem vůbec nevěděla, kdo mi ten odběr bude dělat. Přišel ale ten nejlepší doktor, který přijít mohl. Věčně usměvavý a příjemný.
Položila jsem se na bok, odběr mi totiž dělali zezadu na pánevní kosti. Když mi to doktor lokálně umrtvil, tak jsem mu říkala: "Doufám, že to nejhorší už mám za sebou." U odběru z hrudní kosti je totiž nejhorší to umrtvení. Odpověděl mi na to: "Rád bych Vám to řekl, ale nemůžu." Na to, jak to odebírá, jsem neviděla. Přišlo mi to ale, jako když do mě zavrtává vývrtku. Ze začátku se to ještě dalo, ale čím hlouběji zavrtával, tím víc to bolelo. Sestřička mi dala ruku. Divím se, že jsem jí tu ruku nerozdrtila :-). V tu chvíli mi to ale opravdu pomohlo, byla to fajn podpora. Pan doktor vždycky chvíli zavrtával a byli jsme domluvený, že až už to bude opravdu hodně bolet, tak že řeknu "dost" a on mi dá chvilku na vydýchání. Snažili se mě rozptýlit tím, že jsme si povídali. Taky jsem konstatovala, že se nedivím, že je málo dárců. A teprve tam jsem se dozvěděla, že dárcům se odběr dělá pod narkózou. Když už byl ten kousek kostičky venku, tak mi ho ukázali. Byl to asi 2cm dlouhý váleček a v průmeru měl jen pár milimetrů. Fuj, ale tý dřiny:-). Po zalepení rány, jsem si sedla na lůžko a řekla jim, že ani nevzbudili mýho drobečka v bříšku. Pak mě na vozíčku odvezli zpátky na pokoj. Rána mě pak už vůbec nebolela. Prostě jakoby mi nic nedělali.
Žádné komentáře:
Okomentovat