V pondělí po porodu byla velká vizita. Pan profesor Malý se mě ptal, jak se má Tomča. "Ještě jsem ho neviděla." odpověděla jsem mu. Strašně se tomu divil a hned zařídil, abych se na něj mohla podívat. Ten den jsme to nestihli, ale měla jsem to přislíbené druhý den. Druhý den jsem nechtěla vstávat s postele, to kvůli těm bolestem. Sestřička mi ale řekla, že musím něco dělat. A že kdybych byla na porodnici, tak bych tam musela hned druhý den vstát a starat se o dítě. V tu chvíli jsem se otočila a brečela. "Žádné slzy nechci vidět!" řekla mi sestřička. V tu chvíli si člověk připadal hrozně. byla jsem úplně na dně. Přišlo mi, že si myslí, že to snad dělám naschvál. Úplně mi to zkazilo celý den, ani se mi nechtělo jít kouknout na Toma, jak jsem z toho byla rozhozená. Když na to ale koukám zpětně, tak měla pravdu, že nemůžu jen ležet.
Po obědě jsem dostala dva pytlíky krve. Ale sestřička mě napojila pouze na krev, takže mi v tu chvíli nešlo ani nic na bolest a to tři hodiny. Jakmile dokapala krev, tak sestřička přivezla vozejk, do něj jsme dali polštář a mohli jsme vyrazit za Tomčou. Pamatuji si, že jsem si na sebe musela vzít těhotenské lacláče, protože jsem tam jiné oblečení neměla.
Cesta k Tomovi nebyla zrovna příjemná, polštář mi moc nepomáhal. Když jsme dojeli, tak už tam o mě sestřičky věděli. Tomášek ležel na JIPce a musela jsem si obléct takový zelený mundúr proti infekcím. Přišel mi hrozně malinký a chlupatý. Bylo to krásný, koukat na to malé stvoření, které jsem ještě donedávna nosila v bříšku. Sestřička mi nabídla, že Tomáška vyndá z inkubátoru abych si ho mohla pochovat. Nechtěla jsem ale. V tu dobu jsem měla teploty a hlavně jsem byla ráda, že vůbec stojím na nohách.
Přišla paní doktorka a seznámila mě s jeho zdravotním stavem. Noc předtím měl zrovna žloutenku, tak mu svítili světýlkem. A proto i zhubl, vážil pouhých 1870 gramů. Ani si to nedovedu představit, jak byl malinký. Když teď už ten náš haban má 12 kilo :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat