V nemocnici jsem byla jen týden. Antibiotika mi perfektně pomohly. Nějak jsem se dál nezabývala tím, že mě bolely kyčle. Petru boleli taky. A jelikož jsme byli stejně transplantované, ve stejnou dobu jsme měli tu reakci kostní dřeně, tak jsem brala jako samozřejmost, že to k tomu prostě patři.
Myslím, že v tomto týdnu už jsme se konečně přestěhovali k nám domů do domečku. No ale hrůza děs. Všude samej bordel. Vidět to hematologové, tak je asi klepne :-). Postupně jsem doma uklízela a všechno umývala. Vymalováno sice bylo, ale i s futrama a dveřma. A to na nich byl i štuk. Pamatuju si, že ten šel nejhůř dolů. Musela jsem jít vždycky do dřepu. Jenže jak jsem byla ochablá, tak jsem se z toho dřepu nemohla zvednout. Takže jsem se chytala všeho možného, co bylo okolo. Když k nám poprvé přijela bybička (tchýně), tak řekla: "Kdybych věděla, že to tu máte takové, tak bych Vám řekla, aby jste zůstali u mě." Nám bylo ale blbý být u babičky tak dlouho a hlavně jsme se těšili do svýho domečku.
Pomalu jsem nabýrala sílu a říkala si, že už bude jen a jen líp. Chodili jsme s Tomáškem ven na procházky. Doma jsem se snažila dělat všechno tak, jako normální zdravá matka.
Žádné komentáře:
Okomentovat