Návštěva babičky

Věděla jsem, že minimálně deset dní po transplantaci se nic dít nebude. Tak to jsem se sestřiček ani neptala jaký je krevní obraz. Přiznávám se, že ani nevím kolikátý den se to konečně začalo lepšit. Pro podporu bílých krvinek jsme do žíly dostávali Neupogen. Počítala jsem s tím, že se domů dostanu stejně až asi v únoru.

Když už se bílé krvinky začali tvořit, tak už to šlo hrozně rychle nahoru. To byla známka toho, že kostní dřeň se ujala. Byl to krásný pocit, vědět, že teď už to bude jen a jen lepší a že už hůř nebude.

Na začátku ledna už jsem vážila 63kg, ale během dvou dnů jsem nabrala na 70kg. Začala jsem zadržovat vodu. Měla jsem hrozně oteklé nohy. Až tak moc, že mi babička musela koupit nové bačkory:-). Jedna byla oteklá víc a bylo nepříjemné na ní šlapat. Tehdy jsem si vzpomněla, že moje první spolubydlící v HK měla taky hrozně oteklé nohy. Říkala jsem si, že to jsem nikdy nezažila a že to musí být nepříjemné. Nikdy by mě ale nenapadlo, že za půl roku budu mít to samé. Jak jí pak noha splaskávala, tak se jí olupovala kůže. Hezký pohled to nebyl. Těch sedm kilo jsem dostávala dlouho dolů.

Když za mnou byla bybička, tak s Jirkou dovezli i Tomáška. Byl tam totiž na očkování, myslím. Přišli zrovna kolem oběda. Přes sklo jsem viděla, jak na mě babička divně kouká. Prý proto, jak se mi hrozně klepou ruce. Když jsem byla doma, tak mi říkala, že si myslela, že se snad ani nenajím. Že tím klepáním mi dřív všechno z příboru spadne, než to dám do pusy. Je fakt, že jsem musela jíst přímo nad miskou polívku. Asi by polívka jinak byla všude. Ale člověk si tam tak nějak zvykne na všechno. A tohle už jsem brala jako drobnost.