Samotná transplantace

Asi týden před termínem mojí transplantace dávali ve zprávách, jak se vybouralo auto přepravující orgány na transplantaci. Konkrétně to byla ledvina. Při té nehodě se narušil box, ve kterém se ledvina převážela. Takže ledvina už se nedala použít. To bylo něco pro mě. Už jsem viděla, jak spadlo letadlo a nebo nabourala sanitka. Vím, že tyhle televizní noviny mě znepokojili.

Věděla jsem, že odběr kostní dřeně u dárce je 21.12.2007. Od sestřiček jsem věděla, že letadlo přiletí z Německa do Plzně okolo desáté večerní. Pak sanitkou kostní dřeň putovala hnedka ke mě. Z Německa přiletěla kostní dřeň i pro jinou paní, která ležela na transplantačním oddělení se mnou.

Den transplantace se značí jako nula. Před transplantací je ještě příprava, to jsou čísla -5, -4, -3,... Příprava je formou imunosupresiv. Bílé krvinky se musí vymlátit úplně na nulu. A teprve potom se mohla dát nová kostní dřeň. Po té staré a nemocné, tam nesmí zůstat ani památky. Já osobně jsem měla hroznou výhodu v tom, že jsem už měla nefungující kostní dřeň, takže přípravy byli úplně minimální. Ten kdo má ale bílé krvinky v normě má drsnou chemoterapii. Samí zvracení a průjem. To si můžete přečíst na blogu mé kamarádky Petry. Pro mě se vůbec nic nedělo, přišlo mi to pořád stejné.

Dne 22.12.2007 o půl druhé ráno mě sestřička vzbudila, že mi dá vykapat kostní dřeň. Ospale jsem koukla na to, že to jsou dva pytlíky. Vypadá to jako krev a pouští se to žilou taky jako krev. Hodně lidí se mě totiž ptalo, jak se ta transplantace dělá. Ještě v noci, hned jak mi to sestřička dala vykapat, jsem musela napsat mamce zprávu, že už je to tam. Chtěla to napsat i když to bylo v noci.

Psalo mi i hodně kamarádek SMSky, aby to dobře dopadlo a že mi drží pěsti. Až když jde do tuhého, člověk pozná kolik má kolem sebe kamarádů. A já jich mám hodně a jsem za ně moc vděčná. A moc jim všem za to děkuji, že mě psychicky podporovali. Ani netušíte, jak moc to pro mě bylo důležité.