Utekl týden a já se už těšila domů. Přišlo mi to dlouhé. Kdybych ležela na normálním oddělení, tak by mi to tolik nevadilo, ale na izolaci jsem byla moc sama. Čekali jsme ale na to, až mě vezmou na MR. Neměli tam místo a tak jsem musela čekat až do 30. dubna. Když už ten den byl tady, tak jsme to málem propásli. Byla jsem objednaná na čtvrtou odpoledne, ale zřízenec neměla čas. Docent Žák tam se mnou poslal sestřičku. Říkal, že si nemůžeme dovolit přijít o tento termín.
Vyrazili jsme na vozíku. MR je ale až na druhé straně nemocnice. Okamžitě nás vzali. Musela jsemse v duchu smát, když se mě tam sestřička zeptala "Zuby máte svoje? A endoprotézy nemáte?" Přišlo mi to směšný. Co by mladej člověk dělal s umělýma zubama a s endoprotézou. Teď už vím.
Sestra mě ukázala kam si mám lehnout. Kolem boků mě fixovala, to abych se asi nepohnula. Do ruky jsem dostala balónek. Kdyby mi bylo špatně, nebo se něco dělo, tak jsem ho měla zmáčknout. Na uši jsem dostala sluchátka a jeli jsme do tunelu. Pořád se mě ptali, jestli je všechno vpořádku. Slyšela jsem jen takové tlučení. Trvalo to asi 20 minut. Když jsem vyjížděla ven, tak už tam na mě čekala sestřička. Nasedla jsemna vozejk a jeli jsme zase na hematologii.
Sestra mě ukázala kam si mám lehnout. Kolem boků mě fixovala, to abych se asi nepohnula. Do ruky jsem dostala balónek. Kdyby mi bylo špatně, nebo se něco dělo, tak jsem ho měla zmáčknout. Na uši jsem dostala sluchátka a jeli jsme do tunelu. Pořád se mě ptali, jestli je všechno vpořádku. Slyšela jsem jen takové tlučení. Trvalo to asi 20 minut. Když jsem vyjížděla ven, tak už tam na mě čekala sestřička. Nasedla jsemna vozejk a jeli jsme zase na hematologii.
Žádné komentáře:
Okomentovat