Můj ošetřují lékař na infekčním

Dojedla jsem a přišel pan doktor Prášil. Nikdy na něj nezapomenu. Hrozně z něj sršil optimismus a dobrá nálada. A to jsem v tu chvíli potřebovala. Klasicky mě přijmul. Poslech srdce, plíce. Kouknul do krku, poklepal záda, prohmatal bříško a kouknul jestli nemám nateklé nohy. Prostě taková ta klasika :-) . Řekl mi, že za mnou příjde doktor z plicního. TBC totiž je plicní, ale plicaři s tím nechtějí mít raději nic společného, tak to posílají na infekční :-) . Taky se mě ptal, jestli jim odkašlu do zkumavky. "To musíte natáhnout až z paty." Povídal mi. No zasmáli jsme se :-) . "Jenže já to neumím." odpověděla jsem na to. Jenže mi nedal pokoj, vysvětlil mi, že to zítra vyřešíme a že mi pomůžou. :-)

Konečně do Hradce

Bylo úterý 27.5.2008 a já netrpělivě čekala na vizitu. " Konečně se dozvím kdy pojedu do Hradce." říkala jsem si. Jenže nikdo se mnou o Hradci nemluvil. A ani mi o tom nic nechtěli říct. Po telefonu jsem mluvila s kamaádkou, která ten den zrovna byla v Hradci na kontrole u Docenta Žáka. Poprosila jsem jí, aby mu vzkázala, že je to tu hrozný. Můj vzkaz vyřídila a já ve středu jela do Hradce. Moc jsem se tam těšila. Jistota toho, že jsem v dobrých rukách.
Jirkovi jsem ještě nakázala co mi má všechno z domova přivézt. Pamatuji si, že tu noc jsem nomohla ani spát. Mooooc jsem se těšila. Ráno jsem se rozloučila s lidičkama, co jsem tam poznala. Věkově byli mezi 70-90 lety. Cítila jsem se mezi nima ale dobře. A myslím, že oni se mnou taky. Nemuseli se cítit tak nemocní. Jedna paní už tam mluvila o tom, že určitě umře. Hrozně jí to vzalo, že má TBC. Tu jsem nerada opouštěla.
Dopoledne pro mě přijela sanitka. Bylo myslím okolo půl desáté. Jel příjemný řidič, takže bezva. Akorát jsem musela sedět vzadu.

Příjem na infekčním v HK

Už jsme vjeli do Hradce a já byla šťastná, že tu jsem. Nevěděli jsme ale kam máme přesně jet. Jestli na infekční nebo hematologii. Zajeli jsme teda nejdřív na infekční. Řidič se šel zeptat na ambulanci. Po chvilce přišel a říkal, že jsme správně. Museli jsme ale jet na druhou stranu budovi, tudy se přijímalo na JIPku. Vystoupila jsem ze sanitky a po chvilce přišla sestřička. Koukala na mě a říkala: "Vy chodíte?" Hrozně jsem se začala smát, proč bych neměla? Říkala jsem si. Až pak mi došlo, že docent Žák si nejspíš asi trochu přikrášlil, aby mě do Hradce vůbec dostal :-).

Sestřička mě odvedla do pokoje. Byly zde vysoké stropy a pokej byl úzký a dlouhý. Postel byla asi tak uprostřed a kolem ní spousta přístrojů. Věděla jsem ale, že pro mě nebudou. Naproti posteli byla na zdi televize. Pokoj byl v přízemí, okna byla do půlky zamalovaná bílou barvou. Z pokoje vedli ještě jedny dveře, do koupelny a na záchod. Koupelna byla veliká a v ní asi tři barely. Jeden na špinavé prádlo, druhý na odpad a třetí na odpad od sestřiček. V koupelně byly prosklené dveře, které vedli ven na ochoz. Chodili tudy pro odpady z barelů. To aby nemuseli přes můj pokoj. Asi aby něco nechytli :-) . Těmito dveřmi za mnou mohli chodit návštěvi.A bylo na nich napsáno " BIOLOGICKÉ RIZIKO" když jsem si to četla poprvé, tak jsem se tomu hrozně smála :-))))) Pozor na mě, jsem nebezpečná!!!!!! :-)))))

Nějaké čísla o TBC

Těšila jsem se hrozně na pondělí. Konečně měl přijít doktor, který mě bude mít na starost. "Konečně se něco dozvím!" říkala jsem si. Je pravda, že základní informace o TBC jsem si přečetla na pokoji. Měli jsme tam tři papíry, kde se psalo co je to TBC a kolik lidí jí má ročně. To byla věc, která mě překvapila. Ročně onemocní TBC asi 1000 lidí. Z toho 85% je plicní forma. A myslím, že psali, že pouze 15% je infekční. Nevěděla jsem, že je ta nemoc takhle častá. Ale prostě se o ní akorát nemluví. Taky jsem zjistila, že TBC se nedá chytnout v autobuse, ve vlaku, a tak. Tuberkulózní bacily prý ve vzduchu přežijí asi jen 1-2 minuty. Proto se lékař ptal, jestli jí měl někdo v rodině. Chytla jsem to tedy od někoho, kdo mi byl blízký.

Lékař v pondělí přišel. Opřel se o čelo postele a řekl: "Kde Vy jste k tomu přišla? Takhle mladá." Sestřička se mu snažila něco vysvětlit. "Prostuduju si její kartu." řekl a odešli. Takže jsem se zase nic nedozvěděla. To pondělí jsem ho ještě naháněla, jestli mluvil s mým hematologem. A kdy mě teda převězou do HK. Marně :-( . Byla jsem z toho úplně psychicky na dně. Nic mi neřekl, prášky jsem musela pořád papat. A na tu reakci jsem dostala další prášek. Měla jsem strach. Na sestřičkách bylo vidět, že nevědí co se mnou. A lékař byl takový, že si to musel všechno vyřešit sám. Strašně chytrej. Neměla jsem ho v lásce a nemám. Příjde mi jako frajírek a arogantní. A to, že nás bere jen jako kus a né lidi. A pak se mi to i potvrdilo. Je zároveň i jako obvodní lékař a ještě lékař nazácchrance. Takže si myslím, že hrne prachy.

Reakce na léky

První noc se mi dobře nespalo. Pořád jsem přemýšlela nad tím co bude. A kdy už bude všemu konec a zase budu žít normálně. Musím přiznat, že chvílema jsem byla i lítostivá.

Věděla jsem, že o víkendu se nikde nic neděje. To už jsem měla vypozorované ze špitálů :-) . Potěšila mě ale jedna kamarádka, která má o pět měsíců starší holčičku než je náš Tom. Nebála se a přijela s Gabčou i s manželem na návštěvu. Byla jedna z mála, co věděli, že je i jiná tuberkulóza než na plicích a že takové nejsou nejspíš ani infekční. Opravdu mě to zahřálo na srdíčku. Za to můj Jirka když za mnou přijel, tak jen na chvilku. Tomáška měl v sedačce a já na něj mohla koukat jen přes sklo. Bylo to hrozný. Ale díky tomu jsem zjistila, že už Tomáška miluju a to maximálně. Můj malej andílek s rohama :-) a životabudič.

Co týká léčby, tak je to jen o tom, aby člověk poctivě jedl ty jejich léky. Jen na tuberu jich myslím bylo 12-15. Ale kdyby se to alespoň dalo polikat. Všechny byly takové velliké, něco jako paralen. A taky hrozně hořké, fuj, fuj, fuj. K snídani a obědu jsem to zvládla, ale problém načal večer. Po večeři a lécích jsem šla na pokoj. Po chvilce jsem se začala škrábat na nose, pak tváři a čele. Cítila jsem hroznou horkost v obličeji a pak to šlo postupně po těle. Šla jsem do sesterny, že mám asi reakci. Ukázala jsem jim i záda. Tam jsem měla vyrážku. Nahlásila to lékaři, ale než přišel, tak bylo po všem :-). Tohle se stalo v sobotu a v neděli se to opakovalo.

Jak na mě pusobilo Albertinum

Této budově kde leží jenom tuberáci, se tam říká Maliňák. Byl to asi ten nejstarší dům, co tam je. V přízemí leží ty nemohoucí staří lidé. Tím jak měli otevřené dveře na chodbu, bylo hrozně slyšet to jejich chrchlání. Bylo to až nepříjemné. V prvním patře jsou ty soběstační, mezi nimi i já :-). Sociálky tam byli hrozné. V prvním patře jeden dámský a jeden pánský záchod a to samé v prvním patře. Na pokoji, kde jsem ležela, byli tři postele. Jedna byla už obsazená. Paní tam ale nebyla, užívala si pohodičky doma. Do nočního stolku jsem si nic ani nedala, štítila jsem se. Všechno jsem raději měla ve skříni, ta vypadala o něco lépe. Na fotkách sami vidíte, že to tam vypadalo jako za doby válečné.

Když jsem se chtěla jít vysprchovat, tak jsem musela do sklepa, kde byla umývárna. Na jedné straně dvě vydlážděné sprchy zakryté starou plentou. Když jsem se tam sprchovala, štítila jsem se dotknout i té plenty. Na druhé straně několik umyvadel, na další vana. Bylo tam pověšené prádlo na sušáku a i pračka. Nevím, asi jsem už moc vymazléná z té fakultky. Ale pod pojmem infekční, si rozhodnětohle nepředstavuju.

Co se mi tam ale hrozně líbilo, bylo prostředí. Krásný park, kde jsem se procházela a přemýšlela. Čerpala jsem zde energii na další dny. V té době bylo i krásné počasí. Když jsem seděla venku na lavičce, tak jsem tam často viděla veverky. Bylo jich tam hrozně moc a vůbec se nebáli.

Příjem v Albertinu

V Albertinu jsem nikdy nebyla, ani jsem pořádně nevěděla kde to přesně v Žamberku je. Jirka zastavil před vrátnicí a šel se zeptat, kam se jezdí s TBC. Bylo před pátouhodinou, když jsme tam přijeli azaparkovali u zadního východu. Šla jsem dovnitř a na chodbě potkala sestřičku. "Dobrý den. Já jdu na příjem. Prý už tu o mě víte." Sestřička na mě divně koukala a ptala se, kdo jde na příjem, jestli manžel. Nějak nepochopila, že jdu já. Musela jsem jí vysvětlit, že mi volal hematolog z HK, že mám TBC. A že musím okamžitě do Albertina. Zrovna jim dováželi autem večeři, takže nejdřív se Jirka musel uhnout autem. Vzala jsem si teda věci z auta a Jirku s Tomáškem poslala domů. S tím, že jim dám o sobě vědět. Sedla jsem si na lavičku na chodbě s batůžkem a igelitkou a čekala na doktora.

Mezi tím mi našli sestřičky pokoj. Nejdřív jsem měla být  na pokoji s nějakou ukrajinkou. Ale nakonec se setřičky rozhodli, že mě dají na pokoj, kde budu sama. Zanedlouho pro mě sestřičky přišli na pokoj, že už je tady doktor. Šla jsem do sesterny, doktor mě posadil na židli. Než se mnou začal mluvit, tak mi podal ústenku, aych si jí vzala. Byl to hroznej pocit. Cítila jsem se jako prašivá. Ptal se mě na různé otázky. Jestli měl někdo TBC v rodině. Sepisoval si mojí diagnosu a léky. Změřilimi tlak, tep, poslechl si plíce. Přišel mi hrozně divnej. Potichu mluvil a ještě tím způsobem, že hledal hrozně slova. Přišlo mi to směšný. Ale z toho důvodu, že v Albertinu je i psychiatrie. Přišlo mi, jako když odtamtu utekl. Když už jsem odcházela, tak jsem se ptala co budou dělat s tím, že nemáme očkované dítě na TBC. Na to mi řekl: "Nic, dokud se neprokáže, že jste infekční." Otočila jsem se a odešla. Nic mi neřekli, kde jsem k tomu přišla a co s Tomáškem. Byla jsem z toho úplně mimo. Pod pojmem tuberkuloza, jsem si představovala skoro umírajícího člověka. Měla jsem strach, co bude dál.

Tuberkulóza

Byla jsem dobře naladěná z pouti. Konečně jsem se cítila jako člověk! Byla jsem v kolektivu mezi lidmi a nebála jsem se, že něco chytnu. Doma jsem chtěla něco dělat na zahrádce, ale nemohla jsem. V hlíně je hodně bakterií. Ale mohla jsem chdit s Tomem na procházky.

Jenže tahle moje idylka neměla dlouhé trvání. Bylo 23. května odpoledne, asi tak půl čtvrté. Všimla jsem si, že mi někdo volal z fakultky. Snažila jsem se dovolat zpátky, ale marně. Během chvilky mi volalo cizí mobilní číslo. Vzala jsem to a tam se ozval docent Žák. Představil se a říkal mi: " Verčo zabal si věci na delší dobu, máš tuberkulozu!" Ještě jednou jsem se ujistila, jestli jsem slyšela dobře. Bohužel ano. Moje další věta byla: " My nemáme Tomáška očkovaného na tuberkulózu." Snažil se mě uklidnit. Říkal mi, že si myslí, že infekční nejsem, že to mám v kyčelním kloubu, ale ať raději nechodím k Tomáškovi. "Zabal si a jeď do Albertina do Žamberka. Volal jsem tam a už na tebe čekají. V pondělí si tě převezudo Hradce." Rozloučili jsme se a zavěsili telefon. Okamžitě mi vyhrkli slzy do očí. "Co dalšího mě ještě čeká. To snad nemá konce!" Šla jsem za Jirkou ven a říkala, že musím hned do Albertina, že mám TBC. Vypadalo to, že ho to ani nepřekvapilo. Ale asi to je tím, že co se týkalo mého zdravotního stavu, tak se naučil svoje city neukazovat. Prostě velikej hrdina. Ale i tak jsem věděla, že ho to taky trápí. Jenže o tom nemluví. Zabalila jsem si a vyrazili jsme.

Berle a návštěva u lékaře

Doma jsem občas chodila o berlích, ale jen když mě nohy boleli a nebo do města. Pamatuju si, že jsem šla jednou takhle k obvoďákovi. Tam jsme byli dohodlí, že mě vezmou přednostně, abych něco nechytla. Když jsem ale odcházela od doktora, tak sestřička říkala jednomu pánovi, že pak půjde na řadu. On se na mě kouknul a řekl: " Když mě tady pořád někdo předbíhá!" Dělala jsem jakoby nic. Neměla jsem slov. Neřeknu, kdybych neměla ty berle, tak vypadám jako zdravej člověk, ale takhle? Naštěstí mě potěšila sestřička. Slyšela jsem, jak mu řekla: " Paní je těžce nemocná!!! A vůbec bych Vám to nepřála!!!!" Nikdy přeci ten druhý nemůže vědět, co tomu dotyčnému je. Ale lidi jsou různí.

Srazík

Vím, že většina lidí co sem chodí, jsou spolužáci. Na naše stránky by mi to video asi nešlo, tak ho máte tady. Byl to fakt super srazík a jsem moc ráda, že jsem Vás viděla. Teda alespoň tu většinu.